ulrych.jpg (9564 bytes)

 

Petr Ulrych

 

Je dosud opomíjenou skutečností, že v řadách skladatelů filmové hudby máme hned několik výrazných osobností, jejichž život je více či méně spjat s oblastí Moravy. V Brně se narodil dvojnásobný držitel Oscara za filmovou hudbu E.W.Korngold, žil tu a tvořil Jiří Bulis, Petr Skoumal tu prožil studentská léta. Ve filmových ateliérech ve Zlíně pro změnu zahájili svou vyjímečnou tvůrčí dráhu Zdeněk Liška či Jiří Šust. Nejblíže z nich má ovšem k Moravě, a především k jedné její části – Valašsku, právě Petr Ulrych. Obecně pozitivní přístup k lidem, přírodě a světu vůbec se v jeho hudbě odráží stejně zřetelně, jako silný, hluboce citový vztah k tomuto kraji.

Vojín s kytarou

Petr Ulrych se kupodivu nenarodil v hustých lesích Javorníků či Beskyd v rodině dřevorubce, jak by se na první pohled mohlo zdát. Světlo světa spatřil v průmyslovém centru východních Čech, v Hradci Králové, rok před koncem války – 21.2.1944, v rodině významného operního tenoristy. Hudbou se živící otec jej od světa not odháněl a stál si za svým, že jeho syn musí studovat něco pořádného – nejlépe techniku. Petr otcovu přání vyhověl a po maturitě byl přijat na Leteckou fakultu Vojenské akademie v Brně, na obor letecké konstruktérství. Na hudbu nezanevřel – během studií na akademii stál u zrodu Divadla bez tradic, kde působil jako zpěvák, kytarista a skladatel, soukromě navštěvoval hodiny klavíru a dva roky studoval skladbu a hru na bicí na brněnské konzervatoři. V roce 1964 se stal členem rockové skupiny Vulkán, jejíž skladby se opakovaně objevovaly na předních místech populární hitparády Dvanáct na houpačce. Z oněch dob se traduje zajímavá historka o tom, jak v dobách největší slávy Vulkánu přišel autorům pořadu dopis od Petrova otce, v němž je úpěnlivě prosil, aby mu pomohli syna přesvědčit, že se má vzdát hudební kariéry a dostudovat. Jeden z autorů projektu – publicista Jiří Černý- se Petra bez váhání zastal a směle panu Ulrychovi staršímu odepsal, že muzika, kterou Petr dělá, patří k tomu nejlepšímu na naší hudební scéně. Petr Ulrych po tomto hodnocení nezpychl, překonal se, splnil otcovo přání a v roce 1966 získal na Vojenské akademii inženýrský titul.

Odyssea

Po zdárném absolvování vysoké školy ovšem logicky nepropadl “kouzlu”projekčních kanceláří a haldy výkresů. Nejprve hrál se skupinou Vulkán v divadle Večerní Brno, v roce 1967 přestoupil do hudební skupiny Atlantis, kde se následně značně změnil styl jeho hudby – převládl big beat, tvrdší zvuk a v repertoáru se objevily první anglické texty. Skupina opakovaně hostovala v tehdejším západním Německu a dokonce tu zvítězila na mezinárodním festivalu v Bottropu. Skladby Petra Ulrycha se nadále objevovaly i na čelních místech domácí hitparády Dvanáct na houpačce a to až do roku 1969, kdy byl tento pořad z politických důvodů zrušen. Od roku 1968 zpívala ve skupině i Petrova sestra Hana Ulrychová. Toto mimořádně příznivé tvůrčí i životní období netrvalo dlouho – v roce 1968 čekala skupinu koncertní šňůra po západní Evropě s možností navštívit i Izrael. Když v den odletu dorazil Petr Ulrych na brněnské letiště bylo již obsazeno okupačními vojsky. Psal se 21.srpen 1968. V reakci na nastalou situaci vznikl během několika hodin emotivně laděný protestsong “Zachovejte klid”, který Petr živě nazpíval pro rozhlasové studio v Brně. Tento odvážný čin mu následně vynesl dlouholetý zákaz práce pro rozhlas. Tehdy se naštěstí Petra , jeho sestry Hany a celé skupiny Atlantis ujal slavný brněnský dirigent Gustav Brom, když jim umožnil, aby se stali součástí jeho orchestru. V této zvláštní a netypické spolupráci big beatového Atlantisu a jazzového Orchestru Gustava Broma byl vyprodukován první Ulrychův monotematický projekt – Odyssea / roku 1970/. LP desku tohoto Homérem inspirovaného, pochmurně laděného hudebního díla se podařilo zdárně dokončit, ale komunistická normalizační cenzura byla neúprosná a zveřejnění zakázala / deska vyšla až po pádu komunismu v roce 1989/.

Počátkem sedmdesátých let přešla skupina Atlantis do pražského divadla Rokoko, kde se prezentovala písničkovým pořadem Nepůjdeme do kláštera. Tehdy už Petr Ulrych směřoval ve své tvorbě stále více k pozoruhodné a tehdy zcela neobvyklé syntéze rocku a folklóru a své skladby častěji upravoval pro méně obvyklé nástroje – housle, cimbál, flétnu, kontrabas a kytaru. Stal se tak průkopníkem stylu, jemuž dnes říkáme folk rock. Téměř o třicet let později se tento druh hudby stává pro davy mladých posluchačů opět mimořádně přitažlivým a s velkou mediální podporou jej tak na počátku nového tisíciletí znovuobjeví skupiny Čechomor, Divokej Bill nebo třeba skladatel a zpěvák Daniel Landa.

Javory

Vraťme se ale zpět na počátek sedmdesátých let, kdy se v hlavě Petra Ulrycha rodí další rozsáhlý hudební projekt - Nikola Šuhaj loupežník. Tvůrčí počin, který se stal přesvědčivým důkazem, že citlivé navázání na tradici lidové hudby může mít smysl i dnes. Dílo se na veřejnosti ocitlo nejprve v podobě LP desky a následně v roce 1974 jako úspěšná hra v pražském divadle Ateliér /libreto L.Kopecký, režie J.Roháč/. Skupinu Atlantis vystřídala nově utvořená, v podstatě cimbálová, skupina Javory. Ta pak – s menšími změnami v obsazení – provázela veškerou další činnost Petra Ulrycha, a to jak při natáčení desek, tak i na koncertech. Vznik skupiny Javory byl ve své době další zvláštní událostí, jelikož se jeho členové stali součástí jednoho z prvních hudebních uskupení na světě, které se programově věnovaly tomu, co dnes nazýváme etno hudbou nebo world music. Jejich nápaditá hudba získala rychle mezinárodní ohlas – před vyprodanými sály hráli nejen v politicky spřátelených zemích jako byl Sovětský svaz, Polsko, Kuba či východní Německo, ale také v Rakousku, Španělsku, Francii, Mexiku a západním Berlíně.

Díky za každé nové ráno

Na přelomu 70-tých a 80-tých let napsal Petr Ulrych také skladby k několika divadelním inscenacím: např. Dynamit/1976, Divadlo J.Wolkera, Praha/, Býk Klemens/1981,Státní divadlo Brno/, Čarovná Barborka/1982 tamtéž/. A počátkem 80-tých let konečně získává i  práci pro film. Hned na začátku této nové zkušenosti se mu dostalo mimořádné pocty – ke spolupráci jej přizvala tehdy nejvýraznější osobnost filmových ateliérů ve Zlíně /v těch časech Gottwaldově/, světově uznávaná režisérka animovaných filmů Hermína Týrlová, která připravovala krátkometrážní film Jak si Jakub naposledy vystřelil. Petr Ulrych se ze dne na den ocitl v čarovném světě, který zůstává těsně spjat s dětstvím každého z nás – v místech , kde pod rukama Karla Zemana před mnoha lety ožili dávno vyhynulí tvorové v Cestě do pravěku a kde zlosyn Artigas brázdil světová moře ve Vynálezu zkázy. Skladatel byl prostředím ateliérů unesen, ale v tom aby si jejich kouzlo vychutnal naplno mu bránila drobná nepříjemnost – jako nováček vůbec netušil jak se hudba šitá filmu přesně na míru dělá. Asi největším problémem se pro dosavadního člena malé hudební skupiny stala povinnost rozepsat jednotlivé skladby pro velký filmový symfonický orchestr. Ve Zlíně tak zažil nejednu krušnou chvíli, ale úkolu se zhostil skvěle a cesta k dalším zakázkám se do široka otevřela. Petr Ulrych vstoupil do Zlínských studií v tom správném období, v čase nebývalého tvůrčího vzestupu, kdy se místní filmaři snažili dost urputně dosáhnout na úroveň ateliérů barrandovských. Celá řada výborných režisérů i scénáristů měla navíc z politických důvodů zakázáno pracovat v Praze. Zlín se jim stal dočasným útočištěm. Díky této nelehké vnitropolitické situaci tak došlo i k osobnímu setkání Petra Ulrycha s talentovaným režisérem Vítem Olmerem. Z jejich vzájemných tvůrčích sympatií následně vzešla hudba k celovečernímu Olmerovu filmu určeného dětem Sonáta pro zrzku /1980/. V následujících letech napsal hudební doprovod ještě k několika animovaným snímkům /např. Píseň o plané růži/  a k šesti filmům celovečerním, z nichž k nejvýraznějším patřila pohádka O statečném kováři /1983,rež.P.Švéda/ a především divácky úspěšný a kritikou ceněný Šteindlerův snímek Díky za každé nové ráno, který získal v roce 1994 celkem čtyři ceny České filmové a televizní akademie. Petr Ulrych složil pro tento zdařilý filmový projekt krásnou, snovou a mírně patetickou hudbu, která věrně korespondovala s celkovým vyzněním celého díla – inspirací se pro skladatele staly ukrajinské lidové písně, které mu předzpívala autorka scénáře Halina Pawlowská.

…díky za každý nový den

Je nesmírná škoda, že práce pro film byla pro Petra Ulrycha spíše okrajovou záležitostí. Většinu své tvůrčí energie věnoval koncertování, natáčení desek a jeho zájem směřoval stále více především k divadelní tvorbě. Další skutečně velké a dozajista příjemné tvůrčí období v jeho životě je tak spjato s účastí v pracovním týmu divadelního režiséra Stanislava Moši. V Městském divadle v Brně, kde se od konce 80-tých let z této spolupráce zrodí hned několik inscenací, které svým významem dalece přesahují hranice regionu. Jako první se na scéně objevuje Radůz a Mahulena, hra v níž Petr Ulrych opět zúročil znalost nejen moravského folklóru. Stále silnější inspirací se pro tohoto skladatele stává východní lidová hudba obecně – tedy už nejen hudba moravská, ale i slovenská, ukrajinská a židovská. Tento vzrůstající zájem se projeví především v hudebním neladění další hudební inscenace Koločava, volně tematicky navazující na Nikolu Šuhaje. U Petra Ulrycha je už ovšem vidět zřetelný dramaturgický i hudební posun - zatímco Nikola Šuhaj se dá označit za idealistický a zjednodušený pohled na životní osudy známého zbojníka, Koločava má přece jen hlubší základ, je hrou více konfliktní, věnující se především problému soužití tří komunit v dané oblasti – židovské, rusínské a české. Za nádhernou hudbu k tomuto představení získal Petr Ulrych zaslouženě cenu Alfreda Radoka a Koločava měla za jedinou sezonu v Brně 76 repríz před vyprodaným hledištěm, což je například víc než měl za stejné období tamtéž světoznámý muzikál West Side Story.

Petr Ulrych zasáhl během svého života do několika hudebních stylů a odvětví, ale ve všech je považován za neobyčejnou a obdivuhodně všestrannou osobnost s fantastickou hudební invencí. Jeho skladby ať už rockové, big beatové, inspirované lidovou hudbou, vytvářené pro televizi, film a nebo divadlo dosahovaly vždy té nejvyšší kvality a hluboké upřímnosti. V historii české filmové hudby nebude nikdy zařazen mezi ty nejznámější a nejproduktivnější autory – jeho přínos nalézáme v jiných kategoriích - především v jeho nepoddajné osobitosti, stylové kvalitě a svébytnosti jeho práce pro český film. Okouzlující působivost a samu podstatu celého jeho díla zřejmě nejlépe vystihl režisér Moša, když prohlásil:”Hudba Petra Ulrycha nám pomáhá objevit v naší duši něco dávného, ozvěnu našich minulých životů. V každé své skladbě předává posluchačům samu esenci krásných tónů hudby, která kdy na tomto světě vznikla”.

Výběr z filmografie:

Sonáta pro zrzku /1980, V.Olmer/, Pohádka svatojánské noci /1981, Z.Zydroň/, O statečném kováři /1983, P.Švéda/, Hurá za ním /1988, R.Cvrček/, Začátek dlouhého podzimu /1990, P.Hledík/, Tisíc a jedna noc /animovaný,1993,Garik Seko/, Díky za každé nové ráno /1994, M.Šteindler/.

Seriály: My holky z městečka /1986,V.Janečková/.