uhlir.jpg (10776 bytes)

 

Jaroslav Uhlíř

 

Skladba “René, já a Rudolf” v podání Jiřího Schelingera se stala na počátku sedmdesátých let 20.století hitem a z dosud neznámého autora – Jaroslava Uhlíře – učinila rázem žádaného skladatele. Zároveň jej ale nekompromisně a navždy zařadila do kategorie autorů komediálně laděných písní a skladeb. Lehčí, hravý podtón je pro většinu tvorby Jaroslava Uhlíře skutečně charakteristický a po léta tvoří téměř obchodní značku patřící k jeho jménu. Tato pozice ve světě české populární i filmové hudby se postupem času jen upevnila dlouholetým přátelstvím a spoluprací se dvěma osobami, které jsou rovněž považovány za ikony českého mediálního humoru – se Zdeňkem Svěrákem a Karlem Šípem. Jaroslav Uhlíř je tak dnes médii řazen spíše do nelichotivé kategorie televizních “bavičů”, než do řad přeci jen o trochu váženějších hudebních skladatelů. On sám se ale tomuto zjednodušenému pohledu na svou práci nebrání, což je velká škoda, jelikož se tak mimo pozornost veřejnosti ocitá nespočet jeho lyrických, hluboce prožitých melodií, které svědčí o tom, že právě povrchnost je tvůrčí povaze tohoto autora naprosto cizí.

Jaroslav Uhlíř se narodil pár dní po ukončení války: 14.9.1945 v nedávno osvobozené Praze. Hudbě se věnoval od dětství, kdy zpíval v rozhlasovém sboru doktora Bohumila Kulínského. Komponovat začal v období dospívání, ale jak sám říká, většina těchto skladeb se naštěstí nedochovala.

Během tehdy ještě povinné vojenské služby se stává spolupracovníkem Armádní redakce Československého rozhlasu, kde psal písničky nejprve na texty Miloně Čepelky a později, od roku 1967, i na texty Čepelkova kolegy z Divadla Járy Cimrmana, rovněž redaktora rozhlasu, Zdeňka Svěráka. Jaroslav Uhlíř se hudbou živil profesionálně i po návratu z vojny. Nejprve hrál v několika kavárenských skupinách, byl varhaníkem Prominence J.Kolína, vedoucím skupiny Evy Pilarové a následně členem skupiny Faraon, v níž se seznámil s Karlem Šípem a Jiřím Schelingerem. Tehdy vznikají první známé a úspěšné písně Jaroslava Uhlíře, skutečné hity – divoká a rozverná “René, já a Rudolf”a naopak teskná a melancholická záležitost na text Zdeňka Svěráka “Holubí dům”. Jaroslav Uhlíř se po nějakém čase opět stává spolupracovníkem Československého rozhlasu a skládá hudbu k vysílaným inscenacím a písně pro sólisty rozhlasového orchestru – Jitku Molavcovou, Josefa Laufra, Václava Neckáře a další. Od roku 1977 se znovu ocitá v řadách nakrátko obnovené skupiny Faraon. Zajímavostí je fakt, že úředně potvrzené hudební vzdělání získal až po mnoha letech profesionální tvorby, a to ve svých šestatřiceti letech /roku 1981/, kdy dostudoval na Lidové konzervatoři obor dirigování u J.Fialy a skladbu u V.Neumanna.

Součástí filmového světa se jeho práce stává poprvé v roce 1976. Tehdy se na Zdeňka Svěráka obrátil režisér Oldřich Lipský s prosbou, zda by nepřepsal scénář filmu pro děti, který původně napsal Jiří Melíšek pod názvem Ať žijí duchové. Zdeněk Svěrák souhlasil a rozhodl se tento námět, koncipovaný původně jako oslava Pionýrské organizace, přepracovat do podoby písničkové rodinné komedie. Jako autora hudby doporučil svého kamaráda Jaroslava Uhlíře, což se zpočátku Oldřichu Lipskému příliš nezamlouvalo. Uhlíř byl z práce pro rozhlas zvyklý na poněkud lehčí, jednoduchý a nenáročný styl, kdy hudba pouze nenápadně podkreslovala děj inscenace, zatímco Oldřich Lipský vyžadoval pravý opak – hudbu výraznou, která by snímku dominovala. Po několika ostrých střetnutích se režisér a hudební skladatel nakonec přece jen naladili na stejnou vlnu a výsledek známe – výborná komedie je stále znovu a právem nasazována do programu českých televizních stanic.

Další kompozice pro film na sebe po tomto výrazném úspěchu nedaly čekat : v roce 1980 dokončí Ladislav Smoljak svou režijně první komedii, právem se dnes řadící mezi českou filmovou klasiku. Vrchní, prchni - to je skvěle napsaný scénář /autor Zdeněk Svěrák/, výborná režie, nezapomenutelný herecký výkon Josefa Abrháma a další hudební hit - píseň Severní vítr, která od té doby žije mezi lidmi svým vlastním životem.

V témže roce vzniká další poměrně zábavná komedie Trhák / rež. Z.Podskalský /, pro kterou píše opět několik písní /hudebně se na filmu dále podílel Petr Skoumal a Karel Vágner /, poté přichází Oldřich Lipský a Zdeněk Svěrák s novou pohodovou pohádkou Tři veteráni /1983/, kde už kromě notoricky známých otextovaných melodií zazní i zdařilé instrumentální skladby. O rok později pak Uhlířova instrumentální tvorba pro film dosahuje vrcholu v další pohádkové komedii S čerty nejsou žerty /rež.H.Bočan /. Motiv doprovázející výjevy z pekla nebo třeba úvodní skladba zdařile podbarvující bitevní scénu, patří nepochybně k tomu lepšímu v naší tehdejší filmové hudbě. V Bočanově pohádce ale samozřejmě nesmí chybět ani to, co režiséři od Uhlíře očekávají především – chytlavé a lehce zapamatovatelné písně. V roce 1986 zazní Uhlířova hudba z pláten kin ve dvou dnes již nepříliš známých a tuctových filmech Bloudění orientačního běžce /rež. Julius Matula / a Kam doskáče ranní ptáče /rež. Drahomíra Králová/, v roce 1990 se hudebně podílí na vzniku neuvěřitelně zmatené komedie pro děti Čarodějky z předměstí /rež.Drahomíra Králová /, a roku 1991 přichází další, tentokrát již dějově poněkud jalová pohádka Hynka Bočana O zapomětlivém černokněžníkovi. Po dalším nezáživném příběhu pro děti Potkal jsem ho v zoo /1994,rež. Drahomíra Králová. Film existuje i v šestidílné televizní verzi pod názvem Medvědi nic nevědí /, vzniká v roce 1997 nesmělý a také nezdařený pokus o navázání na ducha a poetiku kvalitních pohádkových komedií Oldřicha Lipského – Lotrando a Zubejda /rež.K.Smyczek/. I přes svou plytkost se tento snímek, napsaný na motivy Karla Čapka, dočkal v kinech vysoké návštěvnosti a patřil ve své době nepochybně k lepšímu průměru. Jaroslav Uhlíř a textař Zdeněk Svěrák pro tuto příležitost opět vytvořili řadu písní, které si malí i velcí diváci pobrukovali ještě měsíce po premiéře. Hudbě i textům už ale chybí ona charakteristická živelnost a přirozenost, kterou tu nahradil chvílemi až citelný kalkul a křečovitá snaha zplodit hit za každou cenu. Tržní hospodářství počíná v těch časech hlasitě klepat na dveře českého filmu.

Po celou svou dlouholetou kariéru byl Jaroslav Uhlíř žádaným skladatelem také v Československé televizi, kde se ovšem autorsky pohybuje opět většinou v omezeném okruhu dětských pořadů a pohádek /Princové jsou na draka, Královna koloběžka atd./. Čestné vyjímky existují – nádherná, pocitově laděná instrumentální hudba podkresluje například inscenaci Utopím si ho sám /1989/. Tvorba pro děti ale zřetelně převažuje. V tomtéž duchu se po celá léta nese i spolupráce s textařem Zdeňkem Svěrákem, z níž vzešla řada hudebně i textově kvalitních alb pro děti a televizní pořad Hodina zpěvu. Ke své práci pro ty nejmenší Jaroslav Uhlíř říká: “Je to vynikající a nekompromisní publikum, děti vám hned dají najevo, co se jim líbí a co ne”.

Abychom se však i my nedopustili nepatřičného zjednodušení, je třeba uvést, že Jaroslav Uhlíř je podepsán pod písněmi k představení divadla Semafor Záviš kontra Březinová a mnoho let byl spoluautorem scénáře, autorem hudby a jedním ze dvou moderátorů úspěšných zábavných televizních pořadů pro dospělé diváky – Hitšaráda /od roku 1978 do roku 1986 /, následně Galasuperšou a Klip-klap. Skvěle v nich sekundoval hlavnímu autorovi a svému dlouholetému kamarádovi Karlu Šípovi a v dobách komunismu se jejich často odvážné a kritické texty staly velmi populárními. Po revoluci v roce 1989 se k podobnému typu pořadu ještě jednou vrátili na soukromé televizní stanici Nova, ale úspěch se již nedostavil. Divácky atraktivnější byl jiný pořad této stanice – poněkud strojený a nezáživný pokus o český sitcom Hospoda, k němuž Jaroslav Uhlíř složil a nazpíval úvodní skladbu. Z televizních obrazovek zní po roce 2000 jeho hudba stále častěji rovněž v reklamních šotech – po desítkách let se vrací píseň René, já a Rudolf v reklamě nejmenované výrobny lihovin a skladba Zdraví z Posázaví z filmu Ať žijí duchové zase dobře poslouží ke zvýšení prodejnosti jistého druhu mléčných výrobků. Nezbývá než doufat, že se někdy v budoucnu naskytne pro tohoto skladatele ještě minimálně jedna šance k napsání solidních a hodnotných skladeb pro nějaký opravdu zdařilý český film a že jeho hudbu neuslyšíme v budoucnu už jen v archivních snímcích, podřadných seriálech a televizních reklamách.

Je také škoda, že Jaroslav Uhlíř věnoval a stále věnuje většinu své práce a talentu tvorbě pro děti, jelikož je zcela zřejmé, že jeho tvůrčí schopnosti mají mnohem širší rozměr. Na druhou stranu nemůžeme opominout ani ten fakt, že dokud pro malé posluchače tvoří moudří a inteligentní lidé jako je Jaroslav Uhlíř a Zdeněk Svěrák, není ještě vše ztraceno. Je tu velká naděje, že z takto odchovaných dětí jednou vyrostou kultivovaní lidé. A to zase není tak malá zásluha.