tiersen.jpg (11983 bytes)

 

Yann Tiersen

 

Bretaňský umělec, všestranný hudebník a především výborný skladatel. Yann Tiersen se mnohým z nás vryl do paměti díky hudbě k úspěšnému filmu Amélie z Montmartru. Do té doby nám zůstala jeho tvorba  skryta a znali ho jen lidé, kteří jezdili po festivalech a obdivovali jeho originální One-Man Show. Yann Tiersen se narodil 23. června 1970 v Brestu, ovšem vyrostl v nedalekém kulturním centru v Rennes, kde také studoval na místní konzervatoři hru na violu a klavír do svých šestnácti. Později na konzervatoři působil také jako dirigent. Město Rennes bylo v raných osmdesátých letech kolébkou rocku a postpunkových skupin. To ovlivnilo i Yanna, který radikálně změnil svůj hudební směr, do té doby zaměřený především na klasiku. Působil v několika místních rockových skupinách, kde sbíral další drahocenné zkušenosti. Jako teenager měl nejvíce v oblibě skupiny The Stooges a Joy Divison - Energie nahrávek a jejich spontální přístup byly pro něho klíčové, obdivoval jejich schopnost hrát jen tak pro potěšení ,bez zbytečného starání se o techniku a provedení. Ovšem netrvalo dlouho a Yann začal komponovat hudbu pro krátkometrážní filmy a později i pro divadelní hry. V jeho prvních skladbách se mísily klasické vlivy (folk, valčík či šanson) s bohatou paletou různých nástrojů (viola, akordeon, banjo, mandolína, xylofon, piano, melodika) a směřovaly tak k originálnímu osobitému rukopisu. Jednoduchá líbivá melodie, na kterou se postupně vrství řada nástrojů s doprovodnými přerušovanými akordy.

V roce 1995 Tiersen vydává své debutové album La Valse des Monstres. Tento první opus obsahuje již zmiňované skladby, napsané pro divadlo a film, vycházející z lidových motivů a tanců.  Smutné je, že toto album bylo francouzskou veřejností i kritikou odmítnuto. Tiersen se však nevzdává a hned následující rok vydává další desku s názvem Rue des Cascades, obsahující notnou dávku melancholie a patřící spíše mezi záležitosti lyrické. Když v prosinci roku 95 probíhal v Rennes festival Transmusicales, jedním z hostujících byl právě on a můžeme tvrdit, že toto vystoupení se stalo klíčovým zlomem v jeho kariéře. Tiersenovo vystoupení na jevišti připomíná performance, sám hraje na všechny nástroje – mezi kterými dokonce nechybí dětský klavír, či hrací skříňka. Při přesouvání mezi různými nástroji, jej publikum vždy odměnilo nadšeným potleskem.. Po zmiňovaném úspěchu přišlo pozvání na festival do Avignonu v červenci v roce 1996, kde se opět setkal s mimořádným obdivem u svých nových posluchačů. Podle očitých svědků se při jeho sólovém kusu na violu (Qu'en reste-t-il) nebo (Sur Le Fil) nekteří z publika neubránili dojetí a svými kapesníčky si stírali slzy z tváře. Po dvou letech živého vystupování se vrací zpět k psaní hudby, k práci na svém třetím albu Le Phare, které částečně nahrál na ostrově Ile d'Ouessant u Bretaňského pobřeží.Album Le Phare se stalo po svém vydání v roce 1998 velkým hitem a Yann se záhy zařadil mezi hvězdy  francouzského nebe populární hudby,a to i přesto, že převážná většina jeho vydané tvorby obsahuje kompozice instrumentální, nezpívané. Ve filmovém světě se v té době objevilo hned několik režisérů, kteří projevili velký zájem o spolupráci s novým objevem francouzského hudebního trhu – výsledek můžeme posoudit při sledování filmů Alice et Martin (André Téchiné), Vysněný život andělů (Eric Zonka). Právě píseň Rue des Cascades se stala klíčovou pro druhý zmiňovaný film, který vyhrál hlavní cenu na festivalu v Cannes.Tiersen pokračoval i ve svém živém vystupování, které zahájil v kavárně Danse Café de la Danse v Paříži a dále směřoval již tradičně na festival do Rennes. Zorganizoval koncert, na který pozval celou řadu hudebních hvězd např. Françoiz Breut, Dominique A, Les Married Monk a Les Tętes Raides, Mathieu Boogaerts, Bertrand Cantat a Neil Hannon (aka Divine Comedy). Atmosféra tohoto výjimečného koncertu byla zachycena na živém albu s názvem Black Session. Po úspěchu Le Phare muselo zákonitě přijít v pořadí již čtvrté album Tout est calme, které mírně odbočilo z klasické tvorby valčíků a svižných melodií doprovázených především spinetem a harmonikou do strunných nástrojů alternativního rocku. Tiersen začal koncertovat ve východní Asii, navštívil Singapur či Japonsko. Když se vrátil do Francie, pokračoval ve své práci multi-instrumentalisty a vydal další Cd (L'Absente), po jehož poslechu už kritici nezaváhali a skladby i Tiersena doslova zavalili chválou. Jakpak by ne, jedná se o skutečně mistrovské dílo, z něhož také pochází např. skladba Les Jours Tristes, kterou jsme si v Amélii mohli vychutnat v instrumentální podobě – zde ji zpívá Britská hvězda Neil Hannon.Na Cd L'Absente se objevil jako host zpěvák Dominique (Bagatelle) či Americká zpěvačka Lisa Germano (La Parade, Le Meridien).Obě zmíněné skladby svým kouzlem a atmosférou připomínají některé kompozice  Angela Badalamentiho ze seriálu mestečko Twin Peaks.

Fenomén Amélie z Montmartru

Když režisér Jean-Pierre Jeunet zaslechl Tiersenovy skladby, okamžitě si nechal přinést všechna dřívější alba a požádal Yanna, aby zkomponoval hudbu pro připravovaný film Amélie z Montmartru. Výjimečný film potřebuje výjimečnou hudbu a výjimečná hudba potřebuje výjimečného skladatele. Tím Tiersen bezesporu je. V té době měl ovšem zrovna dost práce s albem (L'Absente). Ovšem stačilo složit pouze hlavní motiv a k tomu dalších čtyři skladby, jelikož ty zbývající si režisér vybral z předcházejících alb. Motiv Amélie (La Valse d’Amelie) je neobvykle charismatický, účinný a utkví vám hluboko v paměti Tiersen zde střídá dva hlavní nástroje a to oblíbený akordeon, což je pro vystižení atmosféry Montmartru pochopitelné a klavír, který v podání tohoto mistra okouzlí každého a okouzlil by snad i samotného Chopina. Doprovod je podbarvený xylofony či foukací harmonikou, dočkáme se i smyčců, které při orchestrální podobě motivu Amélie mají nezaměnitelný harmonický zvuk.  Hudba je velmi přitažlivá a magická. Svou hravostí vás rozveselí, vážností dojme. Film se stal hitem roku 2001 a stejným hitem se stal i soundtrack, který se několik týdnů držel na prvním místě v prodaných nosičích ve Francii. Fanoušci si jej  nakonec koupili   více jak 200 000 kusů. Tiersen získal dvě Zlaté desky a navíc obrovskou masu nových příznivců,ohromených novým a netradičním hudebním stylem. Díky mimořádnému úspěchu tohoto filmu vyšplhala strmě nahoru také popularita předešlých desek - např. posledního alba(L'Absente) se prodalo kolem sta tisíc kopií.

Tím však jeho práce pro film samozřejmě neskončila. Německý režisér Wolfgang Becker ho přizval ke spolupráci na snímku Good bye, Lenin!, líčící komediální drama osudů lidí žijících  ve východním Německu v přelomovém roce 1989. Zde opět uslyšíme kouzelný klavír, harmoniku vystřídali dřevěné dechové nástroje (klarinet, tuba). Tím ale hudba na své zajímavosti rozhodně neutrpěla, ba naopak. Ovšem stylem více připomíná Michaela Nymana -  ne nadarmo se říká Tiersenovi Galský Nyman. Postupy, které Yann používá jsou velmi podobné - minimalismus, prudké utínání skladeb, postupné přidávání nástrojů či náhlá a překvapivá změna melodie.Použití stylu blízkého i jiným skladatelům ovšem nedělá z Yanna Tiersena a jeho tvorby něco méně kvalitního. Určitě nemůžeme tvrdit, že by tu někdo něčí tvorbu vykrádal. Jedná se o pouhé srovnání. Navíc originalita Tiersenových melodií by zaručeně podobné tvrzení vyvrátila.Velmi zajímavá je i Yannova  práce se zvuky okolního světa, které vždy trefně zapadnou do skladby, jsou originální a netypické - např. vrzání dřeva (La Noyee), troubící parník (Homme aux Bras Ballants), přesouvání židlí v hale (La Decouverte), stříhání nůžkami (Pas si simple) či rytmus psacího stroje (Lettre d'Explication).

Tento všestranný hudebník má ještě mnohé před sebou, proto by nám neměli unikat jeho nové projekty. Jeho skladby obsahující lyriku, romantiku, ale také dravost, veselí a smutek nepochybně stojí za naši pozornost. Jsou někdy snad až příliš líbivé, ale také plné harmonie a pohodové atmosféry, tak charakteristické pro  Pařížskou čtvrť Montmartr, v jejichž uličkách můžeme při troše štěstí Yanna Tiersena potkat, jelikož Paříž je zatím stále jeho domovem.

Výběr z filmografie                                                                     

Good Bye Lenin! (2003), C'était Ici (2002), Le Fabuleux Destin d'Amélie Poulain (2001), L'absente (2001), Tout Est Calme (1999), Black Session (1999), Le Phare (1997), Rue des Cascades (1996), La Valse des Monstres (1995)