svoboda.jpg (9896 bytes)

 

Karel Svoboda

 

V roce 1989 udělil upadající komunistický režim svá poslední státní vyznamenání. V tuto nejméně vhodnou dobu, těsně před sametovou revolucí, získává nechvalně proslulý titul zasloužilého umělce i skladatel Karel Svoboda.O kvalitě vyznamenání udělovaných diktátorskými režimy lze samozřejmě pochybovat, ale na druhou stranu je nutno uznat, že v tomto konkrétním případě název titulu vystihoval reálnou situaci – Karel Svoboda zcela nepochybně patřil a patří mezi ”zasloužilé”, a to jak v oblasti populární hudby, tak i hudby filmové, divadelní a muzikálové. Dnes už je ve všech těchto oborech považován za legendu a v české filmové hudbě se řadil spolu s Petrem Hapkou k mediálně nejvděčnějším tvářím. Zda byla oprávněná i druhá část uděleného titulu – ”umělec”, lze jen těžko rozhodnout. Karel Svoboda nebyl v oblasti filmové hudby skladatelem velkého formátu jako třeba Zdeněk Liška, Jiří Srnka nebo Luboš Fišer, ale nepochybně se dal vždy označit za kvalitního hudebního řemeslníka, což také není málo. S jeho jménem byl v tisku nejčastěji spojován výraz hitmaker, výraz výstižný a přesný – Karel Svoboda byl více než cokoli jiného ”výrobcem” převážně kvalitních hitů, čímž se také ocitl v jedinečné pozici autora, jenž jako jeden z mála překročil svou tvorbou hranice naší země a dočkal se i mezinárodního úspěchu. Svou schopností psát chytlavé”rodinné” melodie, snesitelné pro všechny generace, si pak vysloužil na jedné straně až nekritickou přízeň fanoušků a na straně druhé citelně chladnější přijetí u odborné hudební veřejnosti. Sám Karel Svoboda viděl spory ohledně hodnoty svého díla jednoznačně – o svých muzikálech tak například nekompromisně prohlásil: ”Mým cílem není poloprázdné divadlo a ocenění kritiky. Já směřuji k divadlu plnému spokojených diváků.”

Gott ist Gott

Karel Svoboda se narodil v Praze 19.12.1938 a je starším bratrem skladatele Jiřího Svobody. Od dětství se soukromě učil hrát na piano, ale na střední škole vystudoval obor na hony vzdálený světu umění – obor zubní laborant. Medicíně se hodlal věnovat i nadále. Po absolvování vojenské služby se přihlásil na řádné studium na Lékařské fakultě v Praze a byl přijat. V době studií hrál s Dixielandem mediků, poté se přeorientoval na moderní jazz v HB kvintetu a nakonec po dvou letech lékařská studia přerušil a nastoupil do svého prvního profesionálního angažmá v Tanečním orchestru v kavárně Vltava, kde se mimo jiné seznámil se začínajícím zpěvákem Karlem Gottem. Na podzim 1963 se pak Svoboda stává jedním ze zakládajících členů jedné z našich nejučesanějších a nejméně rebelských beatových skupin - Mefisto, s níž účinkoval nejprve v Laterně Magice a od prosince 1965 v divadle Rokoko. Z těchto časů pocházejí jeho první gramofonové nahrávky. Po dvojici úspěšných instrumentálních skladeb Návrat Gemini a Start Gemini s vlastními klavírními sóly /rok 1966, vydáno i v tehdejším západním Německu/ následovaly vzápětí i první písňové hity: Stín katedrál a Tenhle bílej měsíc. Jeho autorských kvalit si začínají pomalu všímat i v zahraničí a tak účinkuje v roce 1966 s Mefistem v západním Německu a začátkem roku 1967 dokonce v televizní show Europarty v Paříži. Po jasném úspěchu další písně Depeše / zpívala Marta Kubišová /, odcestoval na Mezinárodní festival populární hudby do brazilského Rio de Janeira, kde Helena Vondráčková soutěžila s jeho písní Vzdálený hlas/ text:Z.Rytíř/. Od roku 1968 se pak datuje Svobodova stále užší spolupráce s rodící se hvězdou české pop- music Karlem Gottem, která dala v průběhu následujících dvaceti let impuls ke zrodu desítek klíčových titulů tohoto zpěváka a vynesla mu v oblasti populární hudby mezinárodní věhlas. Spolupráce byla víc než úspěšně zahájena na dalším ročníku již zmíněného festivalu v Rio de Janeiro písní Lady Carneval, která se následně dočkala řady cover verzí v Brazílii, Francii, Maďarsku, ve východním i západním Německu, ve Švédsku a dalších státech.

Šanci má….každý mladý muž

Právě druhá polovina šedesátých let minulého století také vnesla do společnosti unavené komunistickými experimenty svěží vítr, liberálnější poměry, omezení zásahů cenzury, zmírnění politického napětí a částečné obnovení násilím přerušených kontaktů mezi východní a západní Evropou. Celospolečenské změny se pozitivně projevily i v dalším vývoji naší kultury. Dynamický pohyb a dostatek energie zajistili novým uměleckým proudům především mladí, dosud neznámí autoři. V oboru filmu se jednalo převážně o čerstvé odchovance pražské FAMU – Forman, Chytilová, Jakubisko, Jireš, Juráček, Menzel, Němec, Schorm a další. Nástup nové režisérské generační vlny se nesl ve znamení totální obrody českého filmu a dodnes je ve světě znám pod pojmem ”československý filmový zázrak”. Významné změny poznamenaly v onom období rovněž situaci na poli filmové hudby, kde se objevuje řada nových jmen. V 60-tých letech navázaly kontakt s celovečerním hraným filmem skutečně mimořádné osobnosti : například v roce 1960 Jiří Šlitr, 1962 Jiří Malásek, roku 1963 Luboš Fišer, Jan Klusák a Angelo Michajlov, v roce 1965 pak Petr Hapka a právě Karel Svoboda, který byl i se svou skupinou Mefisto požádán o spolupráci na celovečerním režijním debutu Pavla Juráčka Každý mladý muž, kde zkomponoval hudbu k povídce Achillovy paty. Po tomto Svobodově prvním seznámení se světem filmu nastala dlouhá, sedmiletá odmlka a hudebníkova talentu využil až v roce 1972 režisér Antonín Kachlík, který jej přizval ke spolupráci na dvou nepříliš povedených filmech ze života současné mládeže – My ztracený holky a Jezdec formule risk /1973 /.

Východ - Západ

Prakticky v tomtéž okamžiku ale dochází k navázání dalšího, tentokrát již významného tvůrčího vztahu s dalším režisérem, Václavem Vorlíčkem. Dlouholetá a úspěšná spolupráce začala kriminálním dramatem Smrt si vybírá / 1972 / a především zdařilou pohádkou Tři oříšky pro Popelku /1973/. Za hudbu k tomuto filmu pak získal Karel Svoboda řadu cen, mimo jiné i na mezinárodním filmovém festivalu v Panamě. Pohádka Tři oříšky pro Popelku / natočena v koprodukci československých a východoněmeckých filmových studií / dosáhla neobyčejného mezinárodního úspěchu a obrovský zájem vzbudila i v Německu západním. Nabídky na spolupráci na sebe nedaly dlouho čekat a bavorský Mnichov se stal následně na dlouhých třicet let druhým domovem Karla Svobody. Situace, ve které se tím ocitl, nebyla lehká a odpovídala přesně absurditě tehdejších časů – skladatel ze země, kde tvrdou rukou vládl totalitní komunistický režim, měl paradoxně povoleno pravidelně odputovat do politicky znepřáteleného, svobodného, sousedního státu, aby tu pracoval a vydělával. Ale zase tak velký paradox to nebyl - kvalitní západní měna, se kterou se pak vracel zpět, byla pro komunisty vyrabovanou státní pokladnu až příliš lákavým soustem, kterému se nedalo odolat. Ze stejného důvodu byla práce v nesocialistických zemích povolena i řadě zpěváků – např. Karlu Gottovi. Neustálé putování mezi dvěma zcela odlišnými světy bylo náročné také psychicky – v našich podmínkách nebylo zvykem pracovat tvrdě a pod tlakem termínu, ale západoněmecká mentalita vyžadovala perfekcionismus a přesnost. Karel Svoboda neměl naštěstí pouze talent, ale i velký dar píle a pracovitosti, smysl pro disciplínu hraničící až s pedantstvím a hnacím motorem pro jeho práci byla i cílevědomost a zcela neskrývaná touha po úspěchu. Díky kombinaci těchto vlastností získal ojedinělou šanci vytvořit hudbu k desítkám německých a mezinárodních filmů: např. Aber Doktor, Der Salzprinz, Ein Engel im Taxi, El Cantor, Big Man ( v hlavní roli s Budem Spencerem), Flash (v jedné z rolí Claudia Cardinal). Nejvýznamnějších úspěchů dosáhl především jako tvůrce hudby k televizním seriálům, určeným převážně dětem – po dvaapadesátidílném animovaném seriálu Wickie und die Starken Männer natočeném v německo-japonské koprodukci a po seriálu Pinocchio /1977/ dosáhl v celé Evropě zcela vyjímečného ohlasu kreslený seriál Die Biene MajaVčelka Mája, a to zcela jistě i zásluhou ústřední melodie interpretované Karlem Gottem. Za soundtrack k seriálu Die Biene Maja získal Svoboda v Německu pět zlatých desek a Cenu ministra kultury. Karel Svoboda byl také autorem hudby k úspěšnému projektu režiséra Josepha Vilsmaiera A nikdo slzu neuroní, který byl nominován na Oskara.

Byl jednou jeden…

Po celá ta dlouhá léta zvládal plně vytížený Karel Svoboda dělit svůj čas na produkci pro německý trh a na tvorbu pro československý film, televizi, divadla a české interprety. Stal se tak autorem hudby k Vorlíčkově filmu z vojenského prostředí Dva muži hlásí příchod / 1975 /, k jeho filmové trilogii Bouřlivé víno – Zralé víno – Mladé víno / 1976 – 1985 /, k pohádce Jak se budí princezny /1977 /, k absurdní komedii Což takhle dát si špenát / 1977 / a k televiznímu seriálu téhož režiséra – Létající Čestmír / 1984/. Nebývalý divácký ohlas provázel také znamenitý filmový muzikál Noc na Karlštejně / rež. Z. Podskalský, 1973, texty J. Štaidl /, kde kromě atraktivního hereckého obsazení zaujala asi nejvíce právě invenční a na kontrasty bohatá Svobodova hudba dovedená k dokonalosti povedenou instrumentací Václava Zahradníka. V tomto místě je ale třeba uvést, že nejznámější skladba snímku, ústřední milostná romance Lásko má, já stůňu, není původním dílem Karla Svobody. Jedná se o převzatou a přepracovanou melodii od anonymního autora ze 16.století, což nebylo v titulcích filmu uvedeno.

Častým partnerem Karla Svobody z řad režisérů byl rovněž Jindřich Polák, jemuž napsal hudbu např.k filmu Noc klavíristy /1976/, ke komedii Zítra vstanu a opařím se čajem /1977/, k detektivnímu snímku Smrt stopařek /1979/ a především k jednomu z vůbec nejlepších televizních seriálů Návštěvníci /1983/. Znamenité, výrazné, lehce hravé a zcela původní skladby vytvořené tehdy ještě málo používanou metodou – na syntezátorech, navíc přesně v duchu tohoto netradičně pojatého televizního projektu, patří k tomu nejlepšímu, co Karel Svoboda ve své dlouholeté kariéře vytvořil. V paměti většiny televizních diváků je však jeho jméno spjato spíše s dalším kvalitním, ale již  klasicky koncipovaným seriálem Cirkus Humberto / rež.F.Filip, 1988 /.

Vzhledem k obrovské šíři Svobodova talentu a k jeho nezdolné pracovitosti jistě nepřekvapí skutečnost, že se postupem času zařadil mezi nepřehlédnutelné osobnosti také v oblasti populární hudby. Právě Karel Svoboda, Petr Hapka a Angelo Michajlov dovršili v sedmdesátých letech proces propojení českého filmu s populární hudbou, kdy nejeden režisér zvyšoval atraktivitu svého díla hudebním doprovodem, vycházejícím z obliby moderní hudby a známých zpěváků, kteří se stále častěji objevovali v úloze interpretů ústředních filmových melodií. Tento stav byl charakteristický pro komedie a pohádky. Svoboda, Hapka i Michajlov se ovšem postupem času vypracovali a dostali se i ke spolupráci na společenských dramatech, detektivkách apod. Počet filmů, provázených zpívanými melodiemi, tak v jejich kariéře postupně klesal. Všichni tři jmenovaní se ale populární hudbě věnovali i nadále. Svoboda tak jen pro Karla Gotta napsal více jak osmdesát skladeb a podstatně rozšířil repertoár i dalším hvězdám socialistické éry – psal pro Václava Neckáře, Helenu Vondráčkovou, přispěl ke zdařilému pražskému startu začínající Hany Zagorové, v Německu nastartoval nejdříve kariéru Karla Gotta a později Jiřího Korna. Objevil v 80-tých letech neuvěřitelně populární dvojici Bartošová – Sepéši a v roce 1986 se výraznou měrou autorsky i dramaturgicky podílel na úspěšné LP desce italské zpěvačky Anny Rusticano. Oficiálního uznání se dočkal i po pádu komunismu, kdy mu Česká akademie populární hudby udělila během několika let tři ceny. Svůj skladatelský um zúročil ovšem i při tvorbě hudby scénické – v roce 1972 vytvořil společně s libretistou a textařem I. Fischerem svůj první jevištní muzikál Byl jednou jeden, který v letech 1972 – 75 úspěšně provozovalo divadlo Večerní Brno. Scénickou hudbu pro klasické činoherní představení pak složil například pro inscenaci Medea ve Vlámském královském divadle v Bruselu, ke Goldoniho hře Náměstíčko v Národním divadle v Praze či k inscenacím Divadla O. Stibora v Olomouci.

Návrat

Po pádu komunismu v roce 1989 se na dlouhých šest let téměř zcela odmlčel a u nás je z tohoto období známa pouze jeho práce pro dva československo – německé projekty: seriál Dobrodružství kriminalistiky / 1991, rež.A. Moskalyk / a filmy a seriál Kačenka a strašidla a Kačenka a zase ta strašidla / 1992,rež.J.Polák /. Většinu tehdejšího času věnoval podnikání a svému soukromému rádiu Vox. Není se také čemu divit, v průběhu devadesátých let nebylo téměř pro koho skládat, jelikož se zcela a radikálně změnila situace na naší hudební scéně. Přestala existovat síť státem dotovaných kulturních domů, pulty obchodů byly náhle zavaleny léta nedostupnou hudební produkcí ze západu a dosud oblíbení televizní zpěváci socialistického středního proudu zmizeli ze dne na den z obrazovek. Krize ale netrvala dlouho – vznikla totiž propast, na jejímž jednom konci se ocitly pop hvězdy minulé éry hledající nové pracovní příležitosti a na konci druhém nemálo posluchačů tesknících po idolech svého mládí. Po krátkém čase se tak tito na chvíli zapomenutí s novou silou a velmi dravě vrhly zpět na výsluní a nejednomu z nich pomohl k pompéznímu návratu žánr, který doslova zaplavil porevoluční česká divadelní jeviště – scénická provedení nejprve zahraničních a následně i původních muzikálů. V roce 1992 Bídníci, 1994 vynikající provedení Jesus Christ Superstar a konečně v roce 1995 neodolal nutkavému vábení i Karel Svoboda a uvedl na divadelní prkna svého Draculu /libreto Z. Borovec, choreografie R.Hess /, jenž dosud patří se svými melodiemi k tomu nejlepšímu, co u nás v této hudební oblasti vzniklo. Karla Svobodu samozřejmě opět nezklamal jeho cit pro vytváření hvězd a rozeběhl tak svým muzikálem bouřlivou kariéru tehdy neznámého operního pěvce Dana Hůlky a avantgardní jazzové zpěvačky Leony Machálkové. Druhý Svobodův jevištní projekt Monte Cristo (2000) už nedosáhl hudební i scénické úrovně Draculy, ale přesto se stal divácky atraktivním na poměrně dlouhou dobu. Oba tyto muzikály se dočkaly uvedení i v zahraničí.

Rodinná pouta a hudba k celovečernímu filmu Milenci a vrazi. Nadále se intenzivně věnoval i své práci producenta a v neposlední řadě se snažil maximum času věnovat i rodině, což ale vzhledem k jeho pracovnímu nasazení bylo jen těžko splnitelné. Dle mínění některých Svobodových přátel procházelo údajně v tomto období jeho manželství vážnější krizí. Vysoké pracovní zatížení a dlouhodobý stres si tak vyžádaly svou daň – u Karla Svobody se projevilo nejen fyzické vyčerpání, ale i psychické problémy ve formě depresí, se kterými se již v minulosti léčil. Další práci odmítal a na rok 2007 přislíbil jen jednu zakázku – hudbu k novému projektu režiséra Romana Polanského.

28. ledna 2007 v odpoledních hodinách zveřejnila policie zprávu, že v Jevanech bylo nalezeno mrtvé tělo osmašedesátiletého muže. Novináři této nic neříkající informaci nevěnovali zpočátku větší pozornost. O několik hodin později policie vše upřesnila - Karel Svoboda spáchal na zahradě svého domu v Jevanech sebevraždu.

Výběr z filmografie:

Každý mladý muž /1965, P.Juráček/, My ztracený holky /1972, rež.A. Kachlík /, Jezdec formule risk /1973, A. Kachlík /, Smrt si vybírá / 1972, V. Vorlíček/ , Tři oříšky pro Popelku /1973, V. Vorlíček/, Noc na Karlštejně / 1973, Z. Podskalský /, Hodíme se k sobě, miláčku…? /1974, Petr Schulhoff/, Na startu je delfín /1974, J.Borek/, Dva muži hlásí příchod / 1975, V. Vorlíček /, trilogie Bouřlivé víno – Zralé víno – Mladé víno / 1976 – 1985, V. Vorlíček /, Noc klavíristy /1976, J. Polák /, Jak se budí princezny /1977, V. Vorlíček /, Což takhle dát si špenát / 1977, V. Vorlíček/, Zítra vstanu a opařím se čajem /1977, J Polák/, Čistá řeka /1978, Š.Skalský/, Smrt stopařek /1979, J.Polák/, Dobrodružství Robinsona Crusoe, námořníka z Yorku / animovaný, 1981, S.Látal/, Kopretiny pro zámeckou paní /1981, J.Pinkava/, Zelená vlna /1981,V.Vorlíček/, Já nejsem já /1985, V.Vorlíček/, Muka obraznosti /1989, V.Drha/, Kačenka a strašidla /1992, J.Polák/, Kačenka a zase ta strašidla / 1992, .J.Polák /.

Seriály: Včelka Mája, Návštěvníci /1983, J.Polák/, Létající Čestmír / 1984, V.Vorlíček /, Cirkus Humberto /1988, F.Filip /, Dobrodružství kriminalistiky / 1991,.A. Moskalyk/.