preisner.jpg (8848 bytes)

 

Zbigniew Preisner

 

Zbigniew Preisner patří nepochybně k nejvýznamnějším skladatelům své generace a zcela jistě se dá označit i za nejznámějšího z východoevropských autorů filmové hudby, jehož rychle rostoucí popularita však v devadesátých letech 20. století lehce přesáhla bortící se hranici komunistického bloku a nezadržitelně zasáhla i Evropu západní. V letech 1991, 1992 a1993 tak získal Zbigniew Preisner za filmovou hudbu opakovaně Cenu kritiků města Los Angeles, 1995 a 1996 Cenu Francouzské filmové akademie – Césara, a v roce 1997 dokonce Stříbrného medvěda na MFF v Berlíně. Vstup Zbigniewa Preisnera na světovou scénu se stál náhlým, oslňujícím a zcela nečekaným vítězným tažením do té doby neznámého hudebního samouka, pocházejícího z exoticky tajemného území, ještě donedávna obehnaného ploty a odděleného od zbytku Evropy a světa hraničními zátarasy.

Zbigniew Preisner se narodil 20.5. 1955 v jižním Polsku, ve městě Bielsko – Biala, nacházejícím se asi třicet kilometrů od polsko-českých hranic. Vystudoval historii a filosofii na Univerzitě v Krakově, kde se také začal poprvé blíže zajímat o hudbu. Soukromě studoval u Elzbiety Towarnické, ale především si kupoval velké množství desek, které pečlivě poslouchal, hudební fráze zapisoval podle sluchu a tak se postupně učil psát hudbu. Na své samouctví je patřičně hrdý a pokud se jej novináři ptají na jeho hudební vzory, bez zaváhání prohlásí, že miluje především polské romantiky 19. století, a dále Paganiniho a Sibélia.

V roce 1978 začala jeho dlouholetá spolupráce s proslulým krakovským kabaretem Pivnica pod Baranami, kde se stal spoluautorem mnoha představení a poprvé tak vstoupil do světa umění. V následujících letech skládá hudbu k více jak osmdesáti krátkometrážním i celovečerním polským filmům. Opravdovým milníkem na Preisnerově tvůrčí dráze se však stávají až dva tvůrčí počiny polského režiséra Krzysztofa Kieslowského – desetidílní polský televizní seriál ze současnosti – Dekalog – inspirovaný biblickým desaterem přikázání (1988) a film Dvojí život Veroniky (1990) natáčený už ve Francii, kde se mezitím Kieslowski usadil. V roce 1991 získává Preisner konečně svou první opravdu prestižní filmovou cenu – Cenu kritiků města Los Angeles, a to za hudbu hned ke třem svým filmům – právě za Dvojí život Veroniky, a za filmy Evropa, Evropa (Agnieszka Hollandová), a At Play In The Fields Of The Lord (Hector Babenco). Hudba k filmu Dvojí život Veroniky se zapsal do historie i tím, že značně rozvířila stojaté vody tehdejší evropské hudební kritiky. Preisner se totiž pod jednu ze svých skladeb – Koncert E moll – podepsal vymyšleným jménem Van den Budenmayer a následně přesvědčivě tvrdil, že tento Budenmayer je dávno zapomenutým nizozemským skladatelem, čímž odborné hudební veřejnosti značně zamotal hlavu. Po krátkém čase se však ke svému žertu přiznal a zřejmě mu nakonec odpustili jak odborníci, tak i laická veřejnost, jelikož soundtracku Dvojí život Veroniky se prodalo víc jak tři sta tisíc kusů a Preisner za toto album získal ve Francii Zlatou desku a v Polsku Cenu ministra zahraničí za reprezentaci polské kultury.

Dosavadního vrcholu své kariéry dosáhl Preisner v letech 1993 – 94, kdy se podílel na vzniku dalšího významného projektu režiséra Kieslowského – trilogie nazvané Tři barvy:Modrá(1993), Bílá(1994), Červená(1994). Ta je inspirována barvami francouzské trikolory a významem, který barvy symbolizují – volností, rovností a bratrstvím. První a třetí část je natočena téměř jako minimalistický film s maximální střídmostí všech výrazových prostředků, počítaje v to i neokázalé herectví všech zúčastněných, zejména pak vynikající Juliette Binocheové (Modrá) a Jeana-Louise Trintignanta (Červená). Modrá i Červená působí díky této střídmosti na první pohled snad až příliš chladně, ale potřebnou dávku emocionality jim dodává právě až jemná, neobyčejně působivá Preisnerova hudba. Prostřední část – Bílá – se vymyká jak z celé série, tak i z dosavadní režisérovy tvorby, věnované převážně tématům lidské osamělosti a relativitě morálních norem společnosti. Zatímco se převážná většina filmů Krzysztofa Kieslowského dá označit za lehce mysteriózní komorní psychologické příběhy, tak Bílá má žánrově blíže ke tragikomedii. Celá trilogie přinesla následně další úspěch jak režisérovi (Zlatý lev v Benátkách za Modrou, cena za režii na MFF v Berlíně za Bílou), tak i Preisnerovi za hudbu (Cena kritiků města los Angeles za Modrou, nominace na Zlatý globus za Modrou, Cesar za Červenou, prodáno více jak sedmset tisíc kusů CD této trilogie.

V roce 1995 vydal Preisner další, tentokrát speciální CD, s výběrem své filmové hudby, jehož existence se stala úžasným zážitkem nejen pro jeho obdivovatele a posluchače, ale především pro samotného skladatele. Nahrávka byla totiž pořízena v podzemních prostorách opuštěného solného dolu ve Wieliczce u Krakova, téměř 130 metrů pod zemským povrchem. Na tajemném, mysteriózním a magickém místě s jedinečnou atmosférou a výjimečnou akustikou, vznikl stejně výjimečný záznam filmové hudby, která tu náhle plnohodnotně žila svým vlastním životem, daleko od studií a mixážních pultů, daleko od filmového plátna, přesto stále stejně působivá a emočně silná. Zbigniew Preisner označil svůj koncert ve Wieliczce za mystérium a prohlásil jej za jedinečný krok vpřed na cestě za svou osobní uměleckou svobodou. Za CD Preisner`s music pak získal v Polsku Platinovou desku (60 000 prodaných kusů).

Přibližně v téže době připravuje tvůrčí tým režiséra Kieslowského usilovně další projekty. V Athénách na Akropoli má být inscenováno velkolepé divadelní představení – směs mystéria a opery, v Kieslowského režii, s Preisnerovou hudbou a s libretem scénáristy Krzysztofa Piesiewicze.

V téže tvůrčí sestavě se zároveň připravuje scénář k filmové trilogii o nebi, pekle a očistci. 13. Března 1996 však přichází nečekaná a šokující zpráva – Kieslowski náhle umírá ve věku pouhých pětapedasátí let.

Přestože napsal Preisner hudbu i k celé řadě filmů jiných režisérů např. Louise Malleho (Fatale), Agnieszky Hollandové (The Secret garden), Fernanda Lopeze (Le Fil de lHorizon), Johna Irvinga (Eminent domain), Jeana Beckera (Elisa) a další, zůstane přesto jeho tvorba navždy spjata především s Kieslowského filmy. Smrt nejbližšího přítele Preisnerem hluboce otřásla a jako reakce na tuto tragickou událost vzniklo velkolepé hudební dílo – Requiem dla mojego przyjaciela (Requiem za mého přítele), které je zároveň jeho prvním projektem realizovaným speciálně pro živé, koncertní provozování. Premiéru mělo 1. října 1998 ve varšavském Velkém divadle a následně bylo uvedeno v Londýně a poté ve Francii, Německu, Itálii, Švýcarsku a USA.

Výběr z filmografie                                                                     

Beautiful Country (2005), Effroyables Jardins (2003), It's All About Love (2003), Kolysanka (2003), Supertex (2003), Between Strangers (2002),Weiser (2001), Aberdeen (2000), Dreaming of Joseph Lees (1999), The Last September (1999), Corazón Iluminado (1998), Liv (1998), The Island on Bird Street (1997), Fairytale: A True Story (1997), Bridges (1996), Feast of July (1995), Élisa (1995), Krzysztof Kieslowski: I'm So-So... (1995), De Aegypto (1995), When a Man Loves a Woman (1994), Three Colors: White (1994), Radetzky March (1994), Mouvements Du Désir (1994), Three Colors: Red (1994), The Line of the Horizon (1993), Three Colors: Blue (1993), The Secret Garden (1993), Damage (1992), Dismissed from Life (1992), The Double Life of Veronique (1991), At Play in the Fields of the Lord (1991), Eminent Domain (1991), Olivier Olivier (1991), Europa Europa (1990), The Last Schoolbell (1989), To Kill a Priest (1988), Dekalog (1988), A Short Film About Love (1988), A Short Film About Killing (1988), Kocham Kino (1987), The Lullabye (1987), Ucieczka (1986), Przez Dotyk (1985), Bez Konca (1984), Prognoza Pogody (1981).