Basil Poledouris |
Rozmanitost hudebních motivů, melodie věrně popisující
děj i charaktery postav, dokonalou stylizaci a schopnost neustále rozvíjet vlastní
tvůrčí schopnosti – to vše a navíc i nesporný, výrazný talent obdivují věrní
příznivci Basila Poledourise při poslechu jeho skladeb. Skladeb, z nichž celá
řada patří mezi nesporné skvosty filmové hudby.
Basil Poledouris se narodil 21. srpna 1945 v USA, v Kansas City ve
státě Missouri. Jeho jméno ovšem napovídá, že jeho předkové měli řecký původ.
Otec byl amatérským houslistou a matka údajně velmi dobrou pianistkou. Hudební
prostředí, v němž od narození vyrůstal, zcela přirozeně přimělo Basila
k tomu, aby už ve svých sedmi letech začal s hrou na klavír a později vedlo i
k jeho velkému životnímu přání stát se profesionálním koncertním pianistou.
Hudba pro něj byla od samého počátku tím nejdůležitějším. Přesto se nakonec
koncertním pianistou nestal, jelikož se jen těžce vyrovnával se stresovým vypětím
na jevišti. Místo svého vysněného zaměstnání se věnoval podstatně
přínosnějšímu studiu na Univerzitě v Jižní Kalifornii, kde v té době zrovna
opouštěl post pedagoga filmové a scénické hudby legendární Miklós Róza, místo
něhož nastoupil David Raskin. Hlavní věcí, kterou si Poledouris z jeho
přednášek zapamatoval bylo ponaučení, že než autor začne komponovat hudbu, musí
mít jasný rozumový a emocionální základ, kterého se dosáhne např. tím, že se
vžijete přímo do rolí v daném filmu a teprve potom začnete promyšleně tvořit.
Vžití se do děje a převedení tohoto niterného prožitku do hudby je také hlavním
znakem pozdější Poledourisovi práce pro film. Na stejné Univerzitě studovaly tehdy
také pozdější režisérské hvězdy, jako George Lucas, John Milius či Randal
Klaisler, s nimiž navázal Poledouris přátelství. Po ukončení studií pracoval
na počátku své profesionální dráhy jako skladatel píšící pro malý pěvecký
sbor - na zakázkách pro televizi, kterých bylo více jak sto. První rozsáhlejší
filmovou kompozicí byla hudba k horroru Hollywood 90028 (1973). Ale zlomovým okamžikem
se stala až jeho první spolupráce se scénáristou, režisérem a kolegou ze studií
Johnem Miliusem na kultovním surfařském filmu Big Wednesday
(1978).
Zde už Basil navázal kontakt s velkým orchestrem a dokonale splnil
Johnovo přání, aby hudba vyjadřovala ducha a mytologii sportu dávných havajských
králů – tedy sportu, který byl předchůdcem dnešního surfu. Byla tu tedy i snaha o
nadčasovost melodií, které bylo rovněž dosaženo. Už jejich druhý společný
projekt se stal tím nejznámějším, na čem Milius a Poledouris spolupracovali – Barbar
Conan. Nepříliš podařený pokus o fantasy, natočený většinou ve
viditelně levných dekoracích, v hlavní roli s úděsně (ne)hrajícím
Arnoldem Schwarzneggerem. Ovšem po hudební stránce skvost nejvyšší kvality, jedno
z vrcholných děl filmové hudby a také asi to nejlepší, co Basil Poledouris za
svou dlouhou pracovní kariéru vytvořil. Velmi těsná a blízká tvůrčí spolupráce
a její výsledný dojem byl fanoušky žánru fantasy dokonce poněkud nadneseně
přirovnáván ke spolupráci Prokofieva a Ejzensteina na filmu Alexander Něvský.
Poledouris začal komponovat hudbu již rok před natáčením, které většinou
probíhalo ve Španělsku, kde také s Miliusem strávili mnoho času, a kde se snažili
společně nalézt odpovídající hudební výraz pro jeho režijní nápady. Dokonalé
splynutí obrazu a hudby, využití starých, primitivních hudebních nástrojů, temně
bušící bubny a kotle, hlasité trubky, pozouny a lesní rohy, různá chrastítka, ale
také lyra, harfa či loutna, to vše promíchané s masivními chóry zpívajícími
latinské texty, či jen smutně doprovázející nápadité lyrické melodie. Poledouris
se v této své hudbě pokusil maximálně eliminovat styl, kterému by chyběl
historický ráz a dále hledal literární náboženské motivy, i motivy hudební, z dob
středověku, které by ho patřičně inspirovaly. Milius původně chtěl, aby texty ve
zpívaných částech byly v jazyku německém, možná ho k tomu vedl celkový příběh
bájného Conana, jelikož postava Tulsy, soudce, silně připomíná diktátora
manipulujícího s lidmi, ale nakonec Basil prosadil latinu, jelikož zní více
archaicky. Milius nepotřeboval pro svou režijní práci ani scénář, měl jasnou
představu, jak má příběh vypadat a při stříhání velmi úzce spolupracoval se
skladatelem, a to jistě i vzhledem k tomu, že Poledouris byl také vzdělán v oboru
střihu, režie, kinematografie a zvuku, což je u filmových skladatelů velmi vzácné.
Pro většinu filmových fanoušků se stal Conan the Barbarian, i přes své značné
nedostatky, něčím výjimečným a v oblasti fantasy lze tento snímek řadit mezi
kultovní záležitosti. Úspěch si vyžádal druhé pokračování, kde Miliuse
vystřídal Richard Fleischer, který však svou roli režiséra zvládl ještě
podstatně hůř než Milius. To, že Poledouris nezískal za oba filmy ani nominaci na
Oscara je pro mnoho fanoušků filmové hudby nepochopitelné a svědčí to o tom, že
členové Americké filmové akademie berou film jako celek a zapomínají na jeho
jednotlivé složky, kterými případně nadprůměrně vyniká. Zaslepenost
v řadách akademiků tak Poledourise o zaslouženého Oskara velmi nespravedlivě
připravila. A nebylo to naposledy. Vzhledem k tomu, že Basil Poledouris vytvořil
většinu své výborné hudby pro méně podařené filmy druhořadé kategorie,
nedočkal se pochopitelně oficiálního uznání a případného ocenění ani
v budoucnu. Stejný osud potkal i řadu dalších skvělých skladatelů –
například Ennio Morricone se dočkal prvního ocenění od Americké filmové akademie
až ve svých 78 letech. Poledourisova spolupráce s Johnem Miliusem nebyla
přerušena na dlouho a záhy pokračovala třemi snímky - Red Down, Farewell
to the King a Flight of the Intruder.
V roce 1980, ještě před vznikem bombastického soundtracku
k Barbaru Conanovi, komponoval Poledouris hudbu pro Randalla Klaisera k filmu The
Blue Lagoon, kde pomocí klavíru, různých dřevěných dechů a čistého
zvuku smyčců vytvořil poměrně vkusné a emocionální romantické melodie. Další
filmový projekt It`s my Party se snaží zachytit intimní vztah dvou mužů, a pro
hudební ztvárnění tohoto ožehavého tématu vybral Poledouris s Klaiserem jako
ústřední témata skladby pro sólový klavír, které do dějové linie zapadají
mnohem přirozeněji než orchestr a navíc evokují právě něco zároveň mužského i
citového. Poledourisovou tvorbou se nechal zlákat i další kultovní režisér Paul
Verhoeven a pro hudbu k historickému snímku Flesh and Blood se musel
Poledouris inspiračně opět vrátit do dob středověku. Zde však volil odlišný
tvůrčí přístup, už vzhledem k základnímu charakteru díla - zatímco zde
hraje hlavní roli křesťanství, v Conanovi se jednalo o náboženský symbolismus a
směs temného pohanství a panteizmu. V roce 1987 spatřil světlo světa jejich druhý
projekt Robocop. Zde se Poledouris, stejně jako v Conanovi, hodně
zaměřil přímo na charakter hlavní postavy - Robocopa , jakožto ocelové monstrum,
což je zdůrazněno kovovými a elektrickými zvuky, a jeho lidský původ a podstatu,
která je vyjádřena jemnou hrou klasického orchestru. Bylo to poprvé
v Poledourisově kariéře, co nahrávání neprobíhalo v Los Angels, ale v
Londýně. Londýnské studio bylo zřejmě velmi inspirujícím prostředím, jelikož
hutné kovové zvuky zakomponované v melodiích vznikaly například boucháním
ocelového kladiva do hasícího přístroje. Rovněž třetí spolupráce Poledourise a
Verhoevena stojí za pozornost - Hvězdná pěchota. Vědecká fantazie,
která nedodržuje pravidla či přijímané zvyklosti a konvence klasického
hollywoodského filmového vyprávění. Chladné a nelítostné sci-fi , šokující svou
brutalitou, která je ovšem odkoukaná z každodenních televizních zpravodajství,
s nimiž máme všichni své zkušenosti. To vše dalo skladateli dostatek zajímavé
inspirace a následně i nápadů pro tento netradičně pojatý film. Rozsah jeho
skladeb, ale i jejich stylové pojetí v tomto filmu se dá srovnat např. s tím,
když Miklós Rósza komponoval hudbu pro starověký Řím (Ben Hur). Dnes už totiž s
určitostí nikdo neřekne, jaká tehdejší doba skutečně byla a zbývá dost prostoru
pro fantazii všech zúčastněných tvůrců. Rozdílem bylo jen to, že Poledouris se
tentokrát nevydal do minulosti, ale do budoucnosti. Práce se stočlenným orchestrem
byla velmi obtížná, trvala skoro rok, ale nakonec bylo dosaženo požadovaného
záměru. Hudební doprovod ozdobený monumentálními fanfárami a napínavými akčními
sekvencemi doslova zdobí tento krvavý výpravný film.
Úspěch, který zaznamenal Robocop, nebo také Cherry 2000
s Melani Grifithovou v hlavní roli (jehož úplná hudební verze se vyšplhala na
aukci na neuvěřitelných dva a půl tísíce dolarů), zaujal i další filmaře,
kteří Poledourise přizvali ke spolupráci. Mezi nimi byl i John McTiernan se svým
dalším akčním snímkem Hon na ponorku Rudý říjen, kde se Basil
opět projevil jako opravdový mistr napínavých melodií. Stejně úchvatné jsou i
rusky zpívající sbory. Kompozice vynikají dokonalou harmonií syntetizátoru a
živého orchestru, také proto, že elektronické zvuky se přidávaly v naprostém
souladu a přímo během nahrávání s hrajícím orchestrem. Spolupráce s režisérem
Simonem Wincerem na westernech dokonce vynesla Poledourisovi cenu EMMY za televizní
seriál Lonesome Dove (1989). O rok později vznikl snímek Quigley
Down Under. Kytary, banja, symfonický orchestr a k tomu ještě barová hudba,
vše co má správný western obsahovat. Na začátku let devadesátých se Poledouris
zaměřil na filmy rodinného typu, pro které skládal převážně romantické kusy a
projevil tak svou schopnost dokonale a vždy splnit zadaný úkol - (Lassie,
Free Willy, The Jungle Book). Tyto filmy poskytovaly
skladateli obrovskou příležitost naplno demonstrovat jeho fascinující dar citu pro
melodii, která je v hudební tvorbě důležitým elementem. Jelikož jsou výše
jmenované snímky dělané převážně pro děti, hudba je v nich také více
průhledná a jednodušší. Jelikož měl Basil Poledouris se svou ženou dvě dcery a
sám byl svědkem jejich růstu a reakcí na tyto snímky, mohl se lépe orientovat
v dětském světě a vnímaní hudby u těch nejmenších diváků. Poledouris
vysvětluje: melodie může pomoci porozumět filmu a vyvolat citové spojení jak k
přírodě tak kterýmkoliv zvířatům. Hudba, která je převážně symfonická, je
zároveň v citovém jazyce velmi výrazná. Truchlivé momenty jsou extrémně smutné,
momenty hrůzy jsou extrémně děsivé a momenty radostné jsou extrémně veselé.
Ukázkou toho, že co řekl, dokázal uvést i do praxe je např. Bílý tesák,
kde se tyto kontrasty zřetelně objevují. Dobrá hudba tak u dětí nestárne a líbí
se po generace. Avšak Poledouris se podílel i nadále také na filmech pro dospělé - v
roce 1998 tak jeho úchvatné skladby doprovázejí další filmové zpracování
slavného románu Les Miserables.
Úspěchu filmu a soundtracku Les Miserables se už ale nedožil Greig
McRitchie, dlouholetý Basilův spolupracovník a přítel, který mu po dvacet let dělal
orchestraci (jeho poslední byla k Hvězdné pěchotě). Album Les Miserables je právem
věnováno památce G. McRitchiho. Basil Poledouris však dál skládal ve stejné
kvalitě a tempu jako dosud. Mezi režiséry, kteří jej požádali o spolupráci
nechyběl také například dnes již slavný Sam Raimi, tehdy ovšem známý jen svými
béčkovými, ale už tehdy kultovními horrory s lesními duchy. Z jejich spolupráce na For
the Love of the Game vznikl soundtrack, který hýří všemi možnými styly.
Kromě klasického orchestru uslyšíme kytary, jak elektrické tak španělské, moderní
bicí a řadu dalších často protichůdně znějících nástrojů. Poledouris sám
řekl, že práce na tomto filmu byla pro něj zatím tím nejzajímavějším, co ve své
tvorbě uskutečnil. Poledourisovi se dostalo, kromě ceny EMMY, ještě jedné pocty a to
té, že byl vybrán, právě na základě úvodní skladby k Barbaru Conanovi (Anvil of
Crom), ke zkomponování taneční části úvodního ceremoniálu k Olympijským hrám v
Atlantě v roce 1997. Role se zhostil opět na výbornou a hlas starověkého Řecka a
jeho dávno ztracené atmosféry byl po tisíci letech znovu slyšet ze sportovního
stadionu na kilometry daleko. V oblasti filmové hudby byl Poledouris výjimečným
člověkem a jeho skladby byly typickou ale zároveň kvalitní a vkusnou ukázkou
současné americké klasické hudby. Velkou inspirací a láskou pro něj bylo také
moře, na které velmi často vyjížděl a naslouchal jeho zvukům. O síle tohoto vlivu
na jeho tvorbu se můžeme přesvědčit při poslechu soundtracku ke snímku Wind
(1992) a jen žasnout nad autorovým talentem, jeho ohromnou citlivostí pro detail a
tvůrčí plodností, která poskytla světové hudbě neuvěřitelné množství
stylových variací. Pracovní i životní dráha Basila Poledourise se uzavřela 8.
listopadu 2006, kdy ve věku pouhých jedenašedesáti let zemřel na rakovinu v Los
Angeles. Jedna z jeho dcer - Zoe, je rovněž skladatelkou.
Výběr z filmografie The Touch (2003), Crocodile Dundee in Los Angeles (2001), Love and Treason (2001), Cecil B. Demented (2000), If These Walls Could Talk 2 (2000), For Love of the Game (1999), Kimberly (1999), Mickey Blue Eyes (1999), Les Misérables (1998), Breakdown (1997), Starship Troopers (1997), Switchback (1997), Amanda (1996), Celtic Pride (1996), The War at Home (1996), Free Willy 2(1996)The Adventure Home (1995), It's My Party (1995), Under Siege 2 (1995), Zoya (1995), Rudyard Kipling's The Jungle Book (1994), Lassie (1994), On Deadly Ground (1994), Serial Mom (1994), Return to Lonesome Dove (1993), Free Willy (1993), Hot Shots! Part Deux (1993), Robocop 3 (1993), Ned Blessing: The True Story of My Life (1992), Wind (1992), Harley Davidson and the Marlboro Man (1991), Quigley Down Under (1991), Return to the Blue Lagoon (1991), White Fang (1991), Flight of the Intruder (1990), The Hunt for Red October (1990), Lonesome Dove (1989),Farewell to the King (1989), L.A. Takedown (1989), Nasty Boys (1989), Wired (1989), Intrigue (1988), Spellbinder (1988), Split Decisions (1988), Amerika (1987), Cherry 2000 (1987), Island Sons (1987) , No Man's Land (1987), Prison for Children (1987), Robocop (1987), Iron Eagle (1986), Misfits of Science (1986), Flesh & Blood (1985), Amazons (1984), American Journeys (1984), Conan the Destroyer (1984), The House of God (1984), Making the Grade (1984), Protocol (1984), Red Dawn (1984), Single Bars, Single Women (1984), Flyers (1983), Behold Hawaii (1982), Summer Lovers (1982), Conan the Barbarian (1981), Fire on the Mountain(1981), A Whale for the Killing (1981), The Blue Lagoon (1980), The House of God (1980), 90028 (1979), Dolphin (1979), Big Wednesday(1978), Tintorera(1977), Three for the Road (1974), Extreme Close-Up (1973), Congratulations, It's a Boy! (1971), The Interview (1970). |