Rozmanitost hudebních motivů, melodie věrně popisující děj i charaktery postav, dokonalou stylizaci a schopnost neustále rozvíjet vlastní tvůrčí schopnosti – to vše a navíc i nesporný, výrazný talent obdivují věrní příznivci Basila Poledourise při poslechu jeho skladeb. Skladeb, z nichž celá řada patří mezi nesporné skvosty filmové hudby.

Basil Poledouris se narodil 21. srpna 1945 v USA, v Kansas City ve státě Missouri. Jeho jméno ovšem napovídá, že jeho předkové měli řecký původ. Otec byl amatérským houslistou a matka údajně velmi dobrou pianistkou. Hudební prostředí, v němž od narození vyrůstal, zcela přirozeně přimělo Basila k tomu, aby už ve svých sedmi letech začal s hrou na klavír a později vedlo i k jeho velkému životnímu přání stát se profesionálním koncertním pianistou. Hudba pro něj byla od samého počátku tím nejdůležitějším. Přesto se nakonec koncertním pianistou nestal, jelikož se jen těžce vyrovnával se stresovým vypětím na jevišti. Místo svého vysněného zaměstnání se věnoval podstatně přínosnějšímu studiu na Univerzitě v Jižní Kalifornii, kde v té době zrovna opouštěl post pedagoga filmové a scénické hudby legendární Miklós Róza, místo něhož nastoupil David Raskin. Hlavní věcí, kterou si Poledouris z jeho přednášek zapamatoval bylo ponaučení, že než autor začne komponovat hudbu, musí mít jasný rozumový a emocionální základ, kterého se dosáhne např. tím, že se vžijete přímo do rolí v daném filmu a teprve potom začnete promyšleně tvořit. Vžití se do děje a převedení tohoto niterného prožitku do hudby je také hlavním znakem pozdější Poledourisovi práce pro film. Na stejné Univerzitě studovaly tehdy také pozdější režisérské hvězdy, jako George Lucas, John Milius či Randal Klaisler, s nimiž navázal Poledouris přátelství. Po ukončení studií pracoval na počátku své profesionální dráhy jako skladatel píšící pro malý pěvecký sbor - na zakázkách pro televizi, kterých bylo více jak sto. První rozsáhlejší filmovou kompozicí byla hudba k horroru Hollywood 90028 (1973). Ale zlomovým okamžikem se stala až jeho první spolupráce se scénáristou, režisérem a kolegou ze studií Johnem Miliusem na kultovním surfařském filmu Big Wednesday (1978). 

Zde už Basil navázal kontakt s velkým orchestrem a dokonale splnil Johnovo přání, aby hudba vyjadřovala ducha a mytologii sportu dávných havajských králů – tedy sportu, který byl předchůdcem dnešního surfu. Byla tu tedy i snaha o nadčasovost melodií, které bylo rovněž dosaženo. Už jejich druhý společný projekt se stal tím nejznámějším, na čem Milius a Poledouris spolupracovali – Barbar Conan. Nepříliš podařený pokus o fantasy, natočený většinou ve viditelně levných dekoracích, v hlavní roli s úděsně (ne)hrajícím Arnoldem Schwarzneggerem. Ovšem po hudební stránce skvost nejvyšší kvality, jedno z vrcholných děl filmové hudby a také asi to nejlepší, co Basil Poledouris za svou dlouhou pracovní kariéru vytvořil. Velmi těsná a blízká tvůrčí spolupráce a její výsledný dojem byl fanoušky žánru fantasy dokonce poněkud nadneseně přirovnáván ke spolupráci Prokofieva a Ejzensteina na filmu Alexander Něvský. Poledouris začal komponovat hudbu již rok před natáčením, které většinou probíhalo ve Španělsku, kde také s Miliusem strávili mnoho času, a kde se snažili společně nalézt odpovídající hudební výraz pro jeho režijní nápady. Dokonalé splynutí obrazu a hudby, využití starých, primitivních hudebních nástrojů, temně bušící bubny a kotle, hlasité trubky, pozouny a lesní rohy, různá chrastítka, ale také lyra, harfa či loutna, to vše promíchané s masivními chóry zpívajícími latinské texty, či jen smutně doprovázející nápadité lyrické melodie. Poledouris se v této své hudbě pokusil maximálně eliminovat styl, kterému by chyběl historický ráz a dále hledal literární náboženské motivy, i motivy hudební, z dob středověku, které by ho patřičně inspirovaly. Milius původně chtěl, aby texty ve zpívaných částech byly v jazyku německém, možná ho k tomu vedl celkový příběh bájného Conana, jelikož postava Tulsy, soudce, silně připomíná diktátora manipulujícího s lidmi, ale nakonec Basil prosadil latinu, jelikož zní více archaicky. Milius nepotřeboval pro svou režijní práci ani scénář, měl jasnou představu, jak má příběh vypadat a při stříhání velmi úzce spolupracoval se skladatelem, a to jistě i vzhledem k tomu, že Poledouris byl také vzdělán v oboru střihu, režie, kinematografie a zvuku, což je u filmových skladatelů velmi vzácné. Pro většinu filmových fanoušků se stal Conan the Barbarian, i přes své značné nedostatky, něčím výjimečným a v oblasti fantasy lze tento snímek řadit mezi kultovní záležitosti. Úspěch si vyžádal druhé pokračování, kde Miliuse vystřídal Richard Fleischer, který však svou roli režiséra zvládl ještě podstatně hůř než Milius. To, že Poledouris nezískal za oba filmy ani nominaci na Oscara je pro mnoho fanoušků filmové hudby nepochopitelné a svědčí to o tom, že členové Americké filmové akademie berou film jako celek a zapomínají na jeho jednotlivé složky, kterými případně nadprůměrně vyniká. Zaslepenost v řadách akademiků tak Poledourise o zaslouženého Oskara velmi nespravedlivě připravila. A nebylo to naposledy. Vzhledem k tomu, že Basil Poledouris vytvořil většinu své výborné hudby pro méně podařené filmy druhořadé kategorie, nedočkal se pochopitelně oficiálního uznání a případného ocenění ani v budoucnu. Stejný osud potkal i řadu dalších skvělých skladatelů – například Ennio Morricone se dočkal prvního ocenění od Americké filmové akademie až ve svých 78 letech. Poledourisova spolupráce s Johnem Miliusem nebyla přerušena na dlouho a záhy pokračovala třemi snímky - Red Down, Farewell to the King a Flight of the Intruder.

V roce 1980, ještě před vznikem bombastického soundtracku k Barbaru Conanovi, komponoval Poledouris hudbu pro Randalla Klaisera k filmu The Blue Lagoon, kde pomocí klavíru, různých dřevěných dechů a čistého zvuku smyčců vytvořil poměrně vkusné a emocionální romantické melodie. Další filmový projekt It`s my Party se snaží zachytit intimní vztah dvou mužů, a pro hudební ztvárnění tohoto ožehavého tématu vybral Poledouris s Klaiserem jako ústřední témata skladby pro sólový klavír, které do dějové linie zapadají mnohem přirozeněji než orchestr a navíc evokují právě něco zároveň mužského i citového. Poledourisovou tvorbou se nechal zlákat i další kultovní režisér Paul Verhoeven a pro hudbu k historickému snímku Flesh and Blood se musel Poledouris inspiračně opět vrátit do dob středověku. Zde však volil odlišný tvůrčí přístup, už vzhledem k základnímu charakteru díla - zatímco zde hraje hlavní roli křesťanství, v Conanovi se jednalo o náboženský symbolismus a směs temného pohanství a panteizmu. V roce 1987 spatřil světlo světa jejich druhý projekt Robocop. Zde se Poledouris, stejně jako v Conanovi, hodně zaměřil přímo na charakter hlavní postavy - Robocopa , jakožto ocelové monstrum, což je zdůrazněno kovovými a elektrickými zvuky, a jeho lidský původ a podstatu, která je vyjádřena jemnou hrou klasického orchestru. Bylo to poprvé v Poledourisově kariéře, co nahrávání neprobíhalo v Los Angels, ale v Londýně. Londýnské studio bylo zřejmě velmi inspirujícím prostředím, jelikož hutné kovové zvuky zakomponované v melodiích vznikaly například boucháním ocelového kladiva do hasícího přístroje. Rovněž třetí spolupráce Poledourise a Verhoevena stojí za pozornost - Hvězdná pěchota. Vědecká fantazie, která nedodržuje pravidla či přijímané zvyklosti a konvence klasického hollywoodského filmového vyprávění. Chladné a nelítostné sci-fi , šokující svou brutalitou, která je ovšem odkoukaná z každodenních televizních zpravodajství, s nimiž máme všichni své zkušenosti. To vše dalo skladateli dostatek zajímavé inspirace a následně i nápadů pro tento netradičně pojatý film. Rozsah jeho skladeb, ale i jejich stylové pojetí v tomto filmu se dá srovnat např. s tím, když Miklós Rósza komponoval hudbu pro starověký Řím (Ben Hur). Dnes už totiž s určitostí nikdo neřekne, jaká tehdejší doba skutečně byla a zbývá dost prostoru pro fantazii všech zúčastněných tvůrců. Rozdílem bylo jen to, že Poledouris se tentokrát nevydal do minulosti, ale do budoucnosti. Práce se stočlenným orchestrem byla velmi obtížná, trvala skoro rok, ale nakonec bylo dosaženo požadovaného záměru. Hudební doprovod ozdobený monumentálními fanfárami a napínavými akčními sekvencemi doslova zdobí tento krvavý výpravný film.

Úspěch, který zaznamenal Robocop, nebo také Cherry 2000 s Melani Grifithovou v hlavní roli (jehož úplná hudební verze se vyšplhala na aukci na neuvěřitelných dva a půl tísíce dolarů), zaujal i další filmaře, kteří Poledourise přizvali ke spolupráci. Mezi nimi byl i John McTiernan se svým dalším akčním snímkem Hon na ponorku Rudý říjen, kde se Basil opět projevil jako opravdový mistr napínavých melodií. Stejně úchvatné jsou i rusky zpívající sbory. Kompozice vynikají dokonalou harmonií syntetizátoru a živého orchestru, také proto, že elektronické zvuky se přidávaly v naprostém souladu a přímo během nahrávání s hrajícím orchestrem. Spolupráce s režisérem Simonem Wincerem na westernech dokonce vynesla Poledourisovi cenu EMMY za televizní seriál Lonesome Dove (1989). O rok později vznikl snímek Quigley Down Under. Kytary, banja, symfonický orchestr a k tomu ještě barová hudba, vše co má správný western obsahovat. Na začátku let devadesátých se Poledouris zaměřil na filmy rodinného typu, pro které skládal převážně romantické kusy a projevil tak svou schopnost dokonale a vždy splnit zadaný úkol - (Lassie, Free Willy, The Jungle Book). Tyto filmy poskytovaly skladateli obrovskou příležitost naplno demonstrovat jeho fascinující dar citu pro melodii, která je v hudební tvorbě důležitým elementem. Jelikož jsou výše jmenované snímky dělané převážně pro děti, hudba je v nich také více průhledná a jednodušší. Jelikož měl Basil Poledouris se svou ženou dvě dcery a sám byl svědkem jejich růstu a reakcí na tyto snímky, mohl se lépe orientovat v dětském světě a vnímaní hudby u těch nejmenších diváků. Poledouris vysvětluje: melodie může pomoci porozumět filmu a vyvolat citové spojení jak k přírodě tak kterýmkoliv zvířatům. Hudba, která je převážně symfonická, je zároveň v citovém jazyce velmi výrazná. Truchlivé momenty jsou extrémně smutné, momenty hrůzy jsou extrémně děsivé a momenty radostné jsou extrémně veselé. Ukázkou toho, že co řekl, dokázal uvést i do praxe je např. Bílý tesák, kde se tyto kontrasty zřetelně objevují. Dobrá hudba tak u dětí nestárne a líbí se po generace. Avšak Poledouris se podílel i nadále také na filmech pro dospělé - v roce 1998 tak jeho úchvatné skladby doprovázejí další filmové zpracování slavného románu Les Miserables.

 Výběr z filmografie                                                                     

The Touch (2003), Crocodile Dundee in Los Angeles (2001), Love and Treason (2001), Cecil B. Demented (2000), If These Walls Could Talk 2 (2000), For Love of the Game (1999), Kimberly (1999), Mickey Blue Eyes (1999), Les Misérables (1998), Breakdown (1997), Starship Troopers (1997), Switchback (1997), Amanda (1996), Celtic Pride (1996), The War at Home (1996), Free Willy 2(1996)The Adventure Home (1995), It's My Party (1995), Under Siege 2 (1995), Zoya (1995), Rudyard Kipling's The Jungle Book (1994), Lassie (1994), On Deadly Ground (1994), Serial Mom (1994), Return to Lonesome Dove (1993), Free Willy (1993), Hot Shots! Part Deux (1993), Robocop 3 (1993), Ned Blessing: The True Story of My Life (1992), Wind (1992), Harley Davidson and the Marlboro Man (1991), Quigley Down Under (1991), Return to the Blue Lagoon (1991), White Fang (1991), Flight of the Intruder (1990), The Hunt for Red October (1990), Lonesome Dove (1989),Farewell to the King (1989), L.A. Takedown (1989), Nasty Boys (1989), Wired (1989), Intrigue (1988), Spellbinder (1988), Split Decisions (1988), Amerika (1987), Cherry 2000 (1987), Island Sons (1987) , No Man's Land (1987), Prison for Children (1987), Robocop (1987), Iron Eagle (1986), Misfits of Science (1986), Flesh & Blood (1985), Amazons (1984), American Journeys (1984), Conan the Destroyer (1984), The House of God (1984), Making the Grade (1984), Protocol (1984), Red Dawn (1984), Single Bars, Single Women (1984), Flyers (1983), Behold Hawaii (1982), Summer Lovers (1982), Conan the Barbarian (1981), Fire on the Mountain(1981), A Whale for the Killing (1981), The Blue Lagoon (1980), The House of God (1980), 90028 (1979), Dolphin (1979), Big Wednesday(1978), Tintorera(1977), Three for the Road (1974), Extreme Close-Up (1973), Congratulations, It's a Boy! (1971), The Interview (1970).