nyman.jpg (9899 bytes)

 

Michael Nyman

 

Agresivní, důrazný styl hudby, repetetivnost, rocková tvrdost kombinovaná se stylem hudby barokních mistrů, ale také prvky romantismu, libozvučná magická harmonie a čistá lyrika. Tak někde v rozsahu těchto pouze zdánlivých extrémů se pohybuje anglický skladatel Michael Nyman, autor hudby k více jak padesáti filmům, z nichž se však bohužel do obecné divácké paměti otiskly jen nemnohé. Prozatímním vrcholem (měřeno mediálním a komerčním úspěchem) byl film Jane Campionové – Piano, za který získal nominaci na Oskara. Tento úspěch však zřejmě nebude jen tak brzy překonán, jelikož Nyman se zásadně odmítá podbízet velkým studiím a skládá si dál ve svém osobitém a výrazném (pro Hollywood až příliš výrazném) stylu.

Michael Nyman se narodil 23. března 1944 v Londýně. Studoval na Královské hudební akademii a King`s college. Jako studijní obor si vybral hru na klavír, cembalo a dějiny hudby. Jeho učitelem byl muzikolog Thurston Dart, odborník na anglické baroko, jehož vliv na pozdější Nymanovu tvorbu je zcela nezpochybnitelný. Na Dartovu pobídku se Nyman také vydal na cestu do Rumunska, kde studoval místní lidovou hudbu. Když v polovině šedesátých let studia dokončil, rozhodl se věnovat hudební kritice: psal především pro časopisy The Listener a The Spectator, v nichž se věnoval moderní vážné hudbě, world music a hudbě lidové a experimentální. Z jeho textů vešel do hudební historie především ten z roku 1968, v němž vůbec jako první použil slova minimalismus v souvislosti s popisem hudebního stylu (minimalismus je charakteristický jednoduchou melodickou strukturou, dlouhými vydržovanými tóny a stálým opakováním určitého motivu skladby, který se jen nepatrně obměňuje. Mezi známé skladatele tohoto stylu patří kromě Nymana třeba Steve Reich nebo další známí autoři filmové hudby Philip Glass a Yann Tiersen). V roce 1974 Nyman vydal dodnes ceněnou knihu Experimentální hudba: Cage a okolí, o vlivu Johna Cage na další skladatele. Tímto počinem pak zároveň uzavřel svou dráhu hudebního kritika a začal znovu skládat. V roce 1976 dostal od svého přítele, ředitele Londýnského Národního divadla, nabídku, aby upravil řadu soudobých benátských písní z 18.st. do hry Carla Goldonyho Il Campiello (Náměstíčko). Nyman pro tento účel sestavil tzv. Campiello Band, což byla ve své době snad nejhlučnější akustická kapela na světě.Zároveň si však tehdy poprvé vyzkoušel i netradiční instrumentální barvy a kombinace hudebních nástrojů – vždyť tu vedle sebe stály pozouny a soprán saxofony, šalmaje, dudy, bubny nebo třeba banjo. Po skončení této divadelní produkce nechtěl Nyman vzniklý soubor rozpustit a jelikož každá kapela potřebuje repertoár, rozhodl se, že pro ni začne skládat. Tak ostatně vznikla i dnes již klasická skladba In Re Don Giovanni, jejíž základ tvoří prvních šestnáct taktů z jedné skladby Mozartova Dona Giovanniho – ovšem to vše skoro k nepoznání změněno a podáno ve značně rychlejším tempu. Tato skladba se stala prvním velkým úspěchem Michaela Nymana a zásadně ovlivnila jeho pozdější hudební tvorbu a výrazný styl, který čerpá inspiraci z originálního nápadu dělat zcela novou hudbu kombinací rockových, elektronických, minimalistických a lidových prvků s hudbou starých mistrů. Nelehkým úkolem pak bylo zachovat si při tom všem tvůrčí osobitost, ale Nyman dokonale zvládnul i tento problém. Cesta ke slávě se otevřela.

Greenaway…

Skladba In Re Don Giovanni ohromila i anglického režiséra Petera Greenawaye, a ten požádal Nymana o spolupráci na svých nekonvenčních, experimentálních, krátkometrážních a později i celovečerních filmech. Greenawayova barokně bohatá vizualita byla přímo stvořená pro symbiózu s Nymanovou hudbou a tak není divu, že tato spolupráce trvala šestnáct let a dosud (2006) z ní vzešlo asi patnáct filmů.

První velký skladatelský úspěch na poli evropské filmové hudby zaznamenal Nyman se snímkem Umělcova smlouva(1982). Pro tento film, odehrávající se v 18.století, složil hudbu do níž zakomponoval motivy ze soudobých skladeb Henryho Purcella. V dalším Greenawayově filmu Topení po číslech(1988) se nechává opět inspirovat svým nejoblíbenějším skladatelem Mozartem, a pak konečně v letech 1985 a 1989 vznikají filmy, v nichž už jeho hudba nese jen minimální ( nebo ne tak zřetelné) stopy cizích vlivů – film Zed a dvě nuly a o čtyři roky později natočený snímek Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec. Z tohoto filmu je asi nejznámější skladba Memorial, věnovaná původně památce obětí tragédie na bruselském Heyselově stadionu, kde v roce 1985 zemřelo v bitkách mezi fotbalovými fanoušky 39 lidí. Zatím posledním společným snímkem této dvojce jsou Prosperovy knihy(1991), film inspirovaný Shakespearovou Bouří. To už je ovšem hudba pro posluchače náročnější. Spojenectví s Greenawayem vděčí Nyman za to hlavní: přízeň publika a intelektuální elity, jejíž nadšené ovace ho nakonec dovedly až k Pianu a dalším velkým filmovým projektům.

….a ti ostatní

Definitivní úspěch přišel s už výše zmíněným lyrickým snímkem Piano, v němž Nyman pro změnu napodobil hudbu tentokrát století devatenáctého, kterou promísil se skotskou lidovou hudbou (hlavní hrdinka filmu Ada pocházela ze Skotska) – výsledný tvar zaznamenal překvapivý zájem u diváků i posluchačů po celém světě a otevřel anglickému skladateli bránu k úspěchu dokořán. Smutné je, že právě hudba k Pianu nemá vůbec nic společného s oním charakteristickým, výrazným a nezaměnitelným stylem tohoto skladatele a na přání režisérky byla záměrně zkomponována ve velmi konzervativním duchu. Jedná se o klasickou, akademicky pojatou partituru, která je pravým opakem všeho, co kdy předtím Nyman napsal – skladby k Pianu jsou chudé na divoké rytmy, nečekaná vyústění a barvitý vývoj. Sám Nyman považuje hudbu k tomuto filmu za své nejméně zajímavé dílo a jejím výrazným úspěchem byl víc než překvapen (prodalo se více jak čtyři miliony CD). Poté, co Piano prošlo kinosály celého světa a získalo řadu mezinárodních cen, nastal doslova příval nabídek k napsání další filmové hudby, který neustává dodnes. I tato jeho pozdější tvorba je méně experimentální, méně rafinovaná a podstatně lyričtější, než ta z období spolupráce s Greenawayem. Není tedy již psána v tom typickém rázně tepajícím rytmu, chybí zběsilá jízda prstů po klaviatuře, hluboké hlasy bastrombónů i kvílivě plačící trubky, z nichž šel mráz po zádech. Stále je to však hudba, jejíhož autora bezpečně poznáte již po několika prvních taktech. Výrazný a nezaměnitelný rukopis si Nyman zachoval a komponuje hudbu k dalším filmům hvězdných režisérských jmen – Netvor Volkera Schlöndorffa, Carrington Christophera Hamptona (v České televizi uvedeno pod názvem V žáru lásky), Gattaca Andrewa Niccola, Hranice lásky Neila Jordana, Wonderland a The Claim Michaela Winterbottoma. Společně se zpěvákem skupiny Blur Damonem Albarnem vytvořil podmanivý ”kanibalský” soundtrack k filmu Dravci Antonie Birdové. Sám Nyman k těmto svým aktivitám řekl: Jsem šťastný nejen proto, že lidé znají mou filmovou hudbu, ale také proto, že jsem vždy psal hudbu zejména k takovým filmům, které se těší důvěře mezi inteligentními diváky

. Death music

Smrt, a vše s ní spjaté, byla pro umělce vždy bohatou a emočně hlubokou inspirací. Magičnost, tajemství, majestát i tragika smrti tak fascinují samozřejmě i Nymana. A režiséři, s nimiž spolupracuje, ho navíc často zásobují materiálem, se kterým se ani jinak člověk vypořádat nemůže. Tzv. death music pak tvoří důležitou kapitolu jeho tvorby. Skladeb snažících se zachytit tragiku, lyrickou polohu či naopak směšnost a absurditu smrti člověka, není v jeho díle málo. V Umělcově smlouvě je ve vodní nádrži nalezena mrtvola pána domu a hned tu máme A Watery death. Zabit je i kreslič – Bravura in the face of grief. V Kuchaři, zloději…další vražda a k ní Miserere. V Topení po číslech Great death game a Drowning by number 2 a 3, v The Claim Death of Elena a Snowy death. A znovu připomeňme už jednou jmenovaný Memorial

. ….a to ostatní

Nyman však není jen autorem hudby filmové. Napsal několik oper, hudbu k baletům, skládá smyčcové kvartety, zhudebňuje literární texty. Pole jeho tvorby se jedním pohledem prostě přehlédnout nedá. Na seznamu má totiž i hudbu k módní přehlídce Yohji Yamamota, skladby složené na počest otevření nové vlakové rychlodráhy v roce 1996, je dokonce i autorem hudebního doprovodu k počítačové hře Enemy Zero. V roce 1999 pak v Londýně uvedl pod názvem The Commissar Vanishes hudební zpracování knihy o stalinistické manipulaci s fotografickými dokumenty a v roce 2002 vytvořil hudební doprovod ke klasickému experimentálnímu filmu Dzigy Vertova z roku 1929 – Muž s kinoaparátem (jedná se o upravenou verzi hudby k už výše zmíněné počítačové hře Enemy Zero). Nyman je zároveň i interpretem vlastních skladeb, a tak jezdí po světě a koncertuje s hudebním tělesem, které se s rostoucím významem svého zakladatele mezitím přejmenovalo z Campiello Band na Michael Nyman Band. Jádro souboru dnes tvoří smyčcový kvartet, saxofony, bastrombón, basová kytara, klarinet a občas i lesní a francouzský roh, trubka, flétna či spinet. Michael Nyman svůj soubor většinou doprovází důraznou a robustní hrou na klavír. Například jen v první polovině roku 2006 tak Michael Nyman se svým souborem absolvuje 36 živých koncertních vystoupení, a to nejen v Anglii, ale i v Německu, Dánsku, Portugalsku a Japonsku. Michael Nyman Band rovněž nahrál hudbu na všechny Nymanovy soundtracky.

Michael Nyman u nás…

Vzhledem k tomu, že nejoblíbenějším skladatelem a vzorem je pro Michaela Nymana Mozart, bylo logicky jen otázkou času, kdy se jeho obdivovatel osobně ocitne v jednom z milovaných měst svého idolu – v Praze. Ještě než sem Michael Nyman poprvé dorazil, tak měl již velmi slušný přehled o naší zemi - velmi dobře znal například české barokní skladatele a jejich tvorbu. Také složil skladbu s názvem Grand funeral procession of Prague a od roku 1997 uvádělo navíc Národní divadlo, na scéně divadla Kolowrat, Nymanovu operu Muž, který si spletl svou ženu s kloboukem. Ještě před svým prvním koncertním vystoupením v Praze Nyman osobně navštívil Letní filmovou školu v Uherském Hradišti. A konečně, v prosinci 1999, poprvé koncertoval v rámci cyklu Struny podzimu ve Španělském sále Pražského hradu. V roce 2004 pak uvedlo naše Národní divadlo další jeho operu Man and Boy:Dada a hned následujícího roku – přesněji 20.října 2005 - vystoupil v Praze se svým souborem ještě jednou, opět v rámci Strun podzimu. Těžištěm obou jeho živých vystoupení se stala právě hudba z filmů Petera Greenawaye, Michaela Winterbottoma, Neila Jordana a zaznělo samozřejmě i několik skladeb ze snímku Piano. Především druhý koncert, v roce 2005, byl nepochybně velkým zážitkem nejen pro diváky, sedící ve zcela vyprodaném koncertním sále, ale zcela jistě zanechal silný dojem i v samotném Nymanovi, jelikož měl téměř symbolický duchovní rozměr. Koncert se totiž uskutečnil v sále Stavovského divadla, tedy na místě, kde v roce 1787 osobně uvedl a dirigoval Wolfgang Amadeus Mozart svou operu Don Giovanni. Operu, která inspirovala Michaela Nymana k napsání jeho první významné skladby. A kde se po tomto druhém pražském koncertě odehrála autogramiáda Michaela Nymana? Kde jinde, než v Mozartově salónku tohoto divadla.

Výběr z filmografie                                                                     

Tristram Shandy: A Cock and Bull Story (2006), Therese Raquin (2005), Charged: The Life of Nikolai Tesla (2004), The Libertine (2004), Luminal (2004),The Actors (2003), 24 Hours in the Life of a Woman (2002), Acts Without Words (2000), The Claim (2000), That Sinking Feeling (2000), The End of the Affair (1999), Ravenous (1999), Wonderland (1999), Gattaca (1997), The Ogre (1996), Carrington (1995), The Diary of Anne Frank (1995), Six Days Six Nights (1994), The Piano (1993), The Fall of Icarus (1992), Songbook (1992), The Hairdresser's Husband (1991), Les Enfants Volants (1991), Prospero's Books (1991), Men of Steel (1990), The Cook, the Thief, his Wife & her Lover (1989), Monsieur Hire (1989), Out of the Ruins (1989), Death in the Seine (1988), Drowning by Numbers (1987), Fairly Secret Army (1987), Ballet Méchanique (1986), The Disputation (1986), L'Ange Frénétique (1985), A Zed & Two Noughts (1985), The Cold Room (1984), Frozen Music (1983), Nelly's Version (1983), Brimstone and Treacle (1982), The Draughtsman's Contract (1982), Act of God (1980), The Falls (1980), Vertical Features Remake (1978), 1-100 (1977), A Walk Through H (1977), Keep It Up Downstairs (1976).