Mediální obraz Petra Hapky je jednoznačný. Zástupci tisku i televize se jednoduše shodli na tom, že Petr Hapka je muž s drsnou vizáží, prohánějící se celé dny po českých luzích a hájích na motocyklu Harley a Davidson. Hříva bílých vlasů za ním vlaje a kožené sako se mu vlní ve větru. Z motocyklu sesedne jen občas, a to jen proto, aby zplodil další nemanželské dítě. Na rozloučenou pak své milence zazpívá Ty jsi má, levandulová … a skryt noční tmou, řítí se vstříc dalším dobrodružstvím. Tento mediálně působivý portrét má dozajista i své reálné jádro, ale zdaleka jím není o Petru Hapkovi řečeno vše. Ve spojitosti s jeho jménem se jen málokdy uvádí podstatný fakt, že spolu se Zdeňkem Liškou a Lubošem Fišerem patří k nejplodnějším a nejvýraznějším autorům české filmové hudby. Narodil se 13.5 1944 v Praze, do rodiny, nad níž múzy držely ochrannou ruku již několik generací (jedním z předků Petra Hapky byl údajně i slavný operetní skladatel Franz Lehár). Jisté je, že Petrův otec byl výtvarník a malíř a maminka věnovala svůj profesní život hudbě. Jí byl také věnován první skladatelský pokus Petra Hapky o písničku, učiněný v jeho pěti letech. V té době začal chodit do hudební školy na hodiny klavíru, k němuž se později přidala ještě hra na violu. Ve zdokonalování hry na violu pokračoval zpočátku i během svého studiu na konzervatoři ( v letech 1960 – 1966), kde se dále věnoval ještě zpěvu. Nakonec ale překvapivě přešel na herecké oddělení a zde se stal žákem slavného prvorepublikového herce Oldřicha Nového ( svých znalostí z hereckých studií později několikrát využil – v roce 1963 se tak mihnul v malé roličce ve filmu Okurkový hrdina a v roce 1997 si zahrál dokonce jednu z hlavních rolí ve filmu Do nebíčka, k němuž složil i hudbu). Už v době studií na konzervatoři hrál ve své skupině Tornádo na violu a začal se uplatňovat i jako pianista v malých divadlech - Proton, Divadlo dnešního dne a Paravan, kde na sebe poprvé upozornil také jako autor hudby. Ke komponování přivedl Hapku právě Oldřich Nový, když pro divadlo Paravan vytvořil několik textů, a hledal člověka, který by je vkusně zhudebnil. Žádný ze studentů muzikantů se na konzervatoři nechtěl tohoto úkolu ujmout, tak to nakonec úspěšně zkusil žák tehdy už dramatického oddělení Petr Hapka. Po ukončení studií se stal Hapka dirigentem v Divadle Za branou, pro které zkomponoval hudbu k úspěšným inscenacím Provaz o jednom konci, Hodina lásky, Zelený papoušek (všechny 1967), Lorenzaccio (1969) a zúčastnil se s ním i četných zahraničních zájezdů. Do širšího posluchačského povědomí se zapsal v roce 1963 skladbou Malá píseň, kterou nazpíval už tehdy velmi populární Karel Gott. Pro domácí populární hudbu byla největším přínosem Hapkova dlouhodobá spolupráce s Hanou Hegerovou, v jejíž osobě nalezl ideální interpretku svých šansonů. V polovině osmdesátých let pro Hegerovou připravil autorskou LP Potměšilý host (známá skladba Levandulová). Tato LP zvítězila v anketě Zlatá nota 1988 a Hapka se na ni podílel i jako zpěvák a dirigent studiového orchestru. Významným autorským počinem je dále album šansonů V penzionu svět, na kterém se spolu s Hanou Hegerovou, Michalem Kocábem a Richardem Müllerem podílel opět i jako zpěvák. Kromě Hany Hegerové přispěl řadou ve své době populárních písní, také do repertoáru V. Neckáře, W. Matušky, H. Vondráčkové, H. Zagorové a později i Lucie Bílé. Největší část jeho umělecké práce tvoří ovšem hudba scénická a především filmová. Kromě už citovaných prací pro Divadlo Za branou a spolupráce s dalšími pražskými i mimopražskými scénami (Divadlo O. Stibora v Olomouci, Státní divadlo v Ostravě, hudba k audiovizuálnímu programu Girotron pro československý pavilón na Světové výstavě v Montrealu apod.) se od začátku sedmdesátých let uplatnil na Barrandově jako jeden z nejplodnějších skladatelů filmové hudby. Po prvotině v tomto oboru Akce Bororo (1972, O. Fuka) se stala velmi významnou především jeho dlouhodobá spolupráce s režisérem Jurajem Herzem, který je znám tím, že dává ve svých filmech dostatečně velký prostor právě hudbě - to můžeme ostatně nejlépe posoudit právě u snímků, kde je pod hudební partiturou podepsán Petr Hapka: Motiv pro vraždu (1973), emočně silné drama Den pro mou lásku (1976), děsuplná pohádka Panna a netvor (1977), komedie Buldoci a třešně (1981) horor Upír z Feratu (1981) - výrazně osobitá hudba vždy dokonale vystihuje nejhlubší podstatu daného typu filmu, k čemuž Hapka využívá často netradiční obsazení nástrojů, (ostrý zvuk činelů, cimbál), a širokého stylového rozptylu od hudby folklórní až po hudbu klasickou. Dále se podílel také na řadě filmů pro děti, natočených režisérkou Věrou Šimkovou - Plívovou (např. Páni kluci 1975, Krakonoš a lyžníci 1980, Mrkáček Čiko 1983). Spolupracoval i s mnoha dalšími režiséry a bohatá je rovněž jeho tvorba pro televizi. Je autorem hudby např. k seriálům Moje koně vrané, My všichni školou povinní,Gagman, Bylo nás pět, Náměstíčko a úvodních melodií k sérii dokumentů Jak se žije…(skladba převzata z filmu Tisícročná včela) a k zábavným televizním pořadům Manéž Bolka Polívky a Bolkoviny (u Bolkovin se jedná o melodii převzatou ze seriálu Gagman). Na Slovensku pak spojil Hapka svůj mimořádný talent nejprve s režisérem Dušanem Hanákem (Růžové sny, 1975) a asi nejvýrazněji pak s Jurajem Jakubiskem. Velmi hodnotným a významným se stal z tohoto pohledu především filmový projekt Tísícročná včela (1983), rozsáhlá, obrazově bohatá sága spojující stylizovaný pohled na realitu, bizarní výjevy a panoptikálnost do jednoho, což je až s podivem, kompaktního celku.V tomto projektu (jedná se o verzi pro kina i čtyřdílnou verzi televizní) se střídají okamžiky tragické s groteskními, dojde i na zdařile stylizované výjevy milostných hrátek a také děsivá úmrtí. Žánrové ladění filmu se navíc střídá ve velmi rychlém tempu. Při práci na hudbě pro tento náročný Jakubiskův epos dostal Petr Hapka vzácnou příležitost předvést naplno svůj talent a schopnosti. Právě zde je také nejzřetelněji rozpoznatelný mimořádný dar tohoto skladatele, tvořit v širokém žánrovém rozsahu - hudba obsahuje folklórní prvky i zvuky hudby moderní a pohybuje se od čisté lyriky, přes málem hororové melodie až k perfektnímu hrdinskému pochodu v samém závěru filmu. Pochodu, za jehož tónů by neváhal na barikádách zemřít nejeden vášnivý revolucionář. Partitura k Tisícročné včele je prostě skvostným hudebním dílem a řadí se mezi nejlepší Hapkovy filmové kompozice. Zdařilé melodie podbarvují i další společné dílo těchto dvou tvůrců, vizuálně opět velmi bohatou pohádku Perinbaba (1984), jejíž atmosféra, nálada a výtvarné ladění silně připomínají snímky italského filmového mága Federica Felliniho (což je mimochodem vlastní většině Jakubiskových projektů). Tento pocit je u Perinbaby ještě umocněn tím, že hlavní postavu v tomto filmu ztvárnila právě manželka Federica Felliniho, tehdy už legendární herečka, Giulietta Masini.

Dnes už si naštěstí může každý správný fanoušek filmové hudby poslechnout to nejlepší z Petra Hapky – tedy i Tisícročnou včelu a Perinbabu - na třech CD s názvem Petr Hapka v obrazech, a to díky vydavatelství B a M Music a Universal Music. Hapkova filmová hudba si bližší pozornost zcela jistě zaslouží, a my tak můžeme u těchto CD obdivovat onu charakteristickou a vzácnou schopnost lehce přenášet na diváka a posluchače silné emoce, aniž by se kvalita jeho hudby svažovala k okaté podbízivosti a kýči. Je to hudba, která jednou zaujme klukovskou hravostí, jindy zase přesně navozenou melancholickou náladou, hudba harmonická, nápaditá a stylově výrazná. Především je v ní však zřetelně cítit autorova silná tvůrčí energie a odraz jeho nepochybně okouzlující umělecké osobnosti. Přestože v jeho skladbách občas zaslechneme jemný ozvuk skladeb jiných autorů (především Ennia Morriconeho a Nina Roty), nelze Hapku určitě odsoudit za plagiátorství. Jeho dílo je totiž vždy osobité a on se nikdy nenechá ničím a nikým výrazně ovlivnit. Jde si svou vlastní cestou a dosud se nezpronevěřil svým osobním uměleckým představám. I za to se mu dostalo nejednou zasloužené chvály od diváků i odborné veřejnosti – na poli filmové hudby tak musíme zmínit především jeho dvě nominace na Českého lva za hudbu k filmům Hanele (1999) a za spoluautorství na hudbě k animovanému Fimfáru Jana Wericha (2002)

Výběr z filmografie                                                                     

Akce Bororo (1972 - O. Fuka), Holky z porcelánu (1974 - J. Herz), Páni kluci (1975 - V. Šimková-Plívová), Léto s kovbojem (1976 - I. Novák), Den pro mou lásku (1976 - J. Herz), Jak se točí rozmarýny (1977 - V. Šimková-Plívová), Vražedné pochybnosti (1978 - I. Toman), Deváté srdce (1978 - J. Herz), Sólo pro starou dámu (1978 - V. Matějka), Panna a netvor (1978 - J. Herz), Postavení mimo hru (1979 - I. Novák), Postav dom, zasaď strom (1979 - J. Jakubisko), Brontosarus (1979 - V. Šimková-Plívová), Paragraf 224 (1979 - Z. Sirový), Nevera po slovensky (1980 - J. Jakubisko), Krakonoš a lyžníci (1980 - V. Šimková-Plívová), Muž přes palubu (1980 - J. Borek), Dívka s mušlí (1980 - J. Svoboda), Upír z Feratu (1981 - J. Herz), Buldoci a třešně (1981 - J. Herz), Mrkáček Čiko (1982 - V. Šimková-Plívová), Tisícročná včela (1983 - J. Jakubisko), Perinbaba (1984 - J. Jakubisko), Fešák Hubert (1984 - I. Novák), Operace mé dcery (1986 - I. Novák), Dva lidi v ZOO (1990 - M. Poledňáková), Městem chodí Mikuláš (1992 - K. Kachyňa), Kráva (1993 - K. Kachyňa), V erbu lvice (1994 - L. Ráža), Artuš, Merlin a prchlíci (1994 - V. Šimková-Plívová), Andělské oči (1994 - D. Klein), Fany (1995 - K. Kachyňa), Kouzelný měšec (1996 - V. Vorlíček), Hanele (1999 - K.Kachyňa)