elfman.jpg (10609 bytes)

 

Danny Elfman

 

Danny Elfman patřil na počátku své kariéry k těm několika málo skladatelům americké filmové hudby, kteří se zřetelně odlišují od jednolitého a nepřehledného proudu běžné produkce. Svou autentickou, efektní a výraznou tvorbou vnesl na přelomu 80-tých a 90-tých let 20.století do amerických filmových studií svěží vítr, za což se mu ale zpočátku nedostalo žádného vděku, natož uznání. Bujná, živelná a nevázaně rozpustilá hudba této jeho pracovní éry byla dle mínění producentů vhodná tak maximálně k podkreslení bláznivých komedií a animovaných grotesek. Není divu, že Elfmanova nespoutaná tvůrčí energie zaujala začínajícího režiséra Tima Burtona, totálního filmového nadšence a zatím skrytého mága filmového plátna, který byl v těch časech “slušnými” filmaři označován za naprostého šílence. Právě Timu Burtonovi můžeme děkovat za to, že Elfmana vytáhl na světlo světa a dopřál mu šanci ukázat, jaký mimořádný tvůrčí potenciál je v jeho duši ukryt. Burton požádal Elfmana, tuto nově nalezenou spřízněnou duši, aby zkomponoval hudbu k jeho prvnímu celovečernímu filmu, komedii Pee-Weeho velké dobrodružství (1985) a oběma mladým a nadějným talentům tím okamžikem začal zcela nový život.

Danny Elfman se narodil 29.května 1953 v Amarillu v Texasu. Otec byl učitelem a matka poměrně úspěšnou spisovatelkou, která za scénář k televiznímu filmu získala cenu Emmy. Své dětství strávil Danny v Los Angeles. O svém skrytém hudebním talentu neměl dlouho tušení a věnoval se zcela jiným zálibám. Jelikož byl povahou dobrodruh, odjel ve svých osmnácti letech, se svým bratrem Richardem, do Francie.V Paříži se připojili k divadelnímu souboru, kde se Danny poprvé začal aktivně zajímat o hudební tvorbu. Po té, co strávil několik roků ve Francii, se stala jeho další životní zastávkou Afrika.Tam však onemocněl malárií a zanedlouho se vrátil zpět do Spojených států. Elfman však dodnes tvrdí, že čas strávený v Africe na něj měl blahodárný a prospěšný účinek, jelikož bratr Richard v té době natáčel svůj filmový debut Forbidden Zone a právě Danny k tomuto filmu napsal hudbu. V tomtéž období založil spolu se Stevenem Bartekem a Richardem Gibbsem rockovou skupinu The Mystic Knights of the Oingo Boingo, se kterou účinkovali po všech možných klubech v Los Angeles, kde předváděli svá hudební a divadelní představení. Jelikož většina členů skupiny svoje nástroje ještě příliš neovládala, převažovala vizuální stránka věci nad tou hudební, (něco jako Green Jello). Natáčení filmu Forbidden Zone trvalo šest let a po jeho dokončení v roce 1979 bylo jméno skupiny zkráceno na Oingo Boingo a také její hudební výraz se nepatrně změnil.Oingo Boingo se stala kultovní kapelou a Danny už nebyl jen jejím skladatelem ale i zpěvákem. Do rozpadu v roce 1995 vydali celkem jedenáct dlouhohrajících desek a Elfman vyprodukoval i jedno sólové album s názvem So-Lo.

S Timem Burtonem se Elfman setkal v roce 1985 při natáčení již zmiňovaného Pee-Weeho velkého dobrodružství. Burton tehdy poprvé režíroval a Elfman poprvé skládal pro film podstatnějšího významu. Tímto okamžikem se také Elfman stal na dlouhá léta dvorním skladatelem Tima Burtona. Spolupracovali spolu na celé řadě více či méně bláznivých, většinou však okouzlujících a každopádně osobitých filmů, které stojí za zhlédnutí. (např. Beeltejuice, Batman, Batman Returns, Edward Scisorhands či animovaný pohádkový muzikál The Nightmare before Christmas). Většina z nich se vymyká naší představě klasického filmového příběhu a každopádně po všech stránkách hýří originalitou, notnou dávkou často velmi černého humoru, nostalgického smutku a temných nálad. Danny se patřičně zviditelnil především svou živou a nespoutanou hudbou k černé komedii Beetlejuice, k jejímuž nahrávání přizval Harryho Belafonte, který se postaral o skladby zpívané. Vzniklo tak album, které získalo téměř kultovní pověst. Také dnes již legendární Batman se právem zapsal do paměti filmových i hudebních fanoušků, a dá se říci, že se svými velmi složitými a monumentálními instrumentacemi, kterým nechybí spád, akce a humor, ho lze řadit mezi nejlepší Elfmanovy práce. V roce 1989 za něj získal cenu Grammy, která je ovšem podle Elfmana jen slabou útěchou, jelikož hudba k Batmanovi si nepochybně zasloužila mnohem výraznější pozornost odborné hudební veřejnosti. Na zájem kritiků o své dílo si musel tento skladatel ještě pár let počkat, první nominace na Oscara získal za hudbu k filmům Men in Black (1997) a Good Will Hunting( také 1997). Stejně jako rozverně zběsilé skladby miluje Elfman i jejich pravý opak, jeho osobně nejoblíbenějším vlastním soundtrackem jeEdward Scisorhands (Střihoruký Edward, 1990). Elfman říká: Byla to hudebně zvláštní a sentimentální směs, variace na tohle téma bych mohl dělat stále. Tato melancholická hudba, hojně oplývající přemírou emocí a doprovázená kouzelnými ženskými chóry, se stala pro řadu filmových fandů rovněž kultovní záležitostí. O Elfmanovi je známo, že rád skládá právě temnou a smutnou hudbu, kterou doslova miluje - na otázku proč - Danny krátce a zcela v duchu své pověsti podivína odpověděl: Světlo zraňuje mé oči. Není tedy divu, že filmy, které zrovna nehýří světlem a optimismem, jsou pro Elfmana stejně velkou inspirací jako divoké, groteskní šílenosti. Z těch náladově“temnějších” jmenujme např. snímky Black Beauty, Darkman, Batman Returns, Sommersby, NightBreed, či Sleepy Hollow).

Velice zajímavým projektem je i výše zmíněný Burtonův muzikál Noční můra před vánocemi, ke kterému Elfman napsal kromě skvělých instrumentací také text a propůjčil svůj hlas postavě Jacka Skellingtona. Danny pro navození té správné nálady velmi často, zdařile a s chutí používá ve svých skladbách dechové a smyčcové nástroje, a to platí i v tomto případě. Následná nominace na Zlatý glóbus je více jak zasloužená. Po dokončení muzikálu v roce 1993 prohlásil Tim Burton, že si s Danny Elfmanem musí od sebe trochu odpočinout. Elfman o tomto vyjádření později prohlásil, že mezi nimi došlo původně pouze k menší rozepři, která ovšem postupně vyústila ve vážnou tvůrčí krizi. Není se ostatně čemu divit. Tyto dvě rázovité a neobvyklým způsobem pracující individuality spolu ve vzácné symbióze tvořily přes deset let, během nichž vzniklo šest podivuhodných filmů, a nyní tedy nastal čas, aby se oba pokusili obstát ve svém životě každý sám za sebe. Burton a Elfman často žertovali o tom, že stejně jednou skončí jako Bernard Herman a Alfred Hitchcock, kteří se při práci na Torn Curtain pohádali tak vážně, že spolu od té doby už nikdy nepromluvili. Jejich žert se jim stal málem osudným, naštěstí se toto jejich proroctví nevyplnilo a po nějakém čase si oba sebekriticky přiznali, že jim vzájemná spolupráce chybí. Staré přátelství bylo rychle obnoveno při práci na Burtonově dalším, opět poněkud zvláštním filmovém úletu, Mars Attacks! (1996). Elfmanova děsivá, impozantní a nespoutaná hudba k filmu Mars útočí je další klasickou ukázkou jeho nenapodobitelného stylu, který se svými občas parodickými a každopádně nápaditými a podmanivými instrumentacemi těžko hledá konkurenci. Toto album rozhodně nepatří mezi ta melancholická, naopak nešetří hudebním humorem a je pravým opakem Střihorukého Edwarda. Kromě Burtonových projektů složil Elfman hudbu k více jak šedesátce dalších filmů či televizních sérií. Mezi televizními seriály nemůžeme v žádném případě opominout např. Amazing Stories, Tales from the Crypt, Flash a samozřejmě úvodní znělku k Simpsonům, která pádí v šíleném a frenetickém rytmu a má tím údajně připomínat hudbu z televizních pořadů šedesátých let, přesně tak, jak si to autor Simpsonů Matt Groening přál. Danny k tomu řekl: Byl jsem inspirován celou řadou různého materiálu, včetně Flinstoneových a Jetsonsových. Náčrtky, které mi poslali, na mě skutečně dýchly atmosféru šedesátých let a tak jsem to také nahrál. A nahrál to opravdu dobře, jelikož za tuto skladbu získal opět cenu Emmy v kategorii Outstanding achievment in main mine title theme music. Kromě Burtona spolupracoval Elfman s režiséry jako jsou Brian DePalma, Emilio Estevez, Warren Beaty (o kterém Elfman říká, že je "šílené" s ním pracovat) a bratři Hughesovi. V roce 1996 napsal hudbu k filmu Freeway, který režíroval jeho bývalý spolužák ze střední školy. Skladatel si nechal v tomto případě jako honorář zaplatit jediný dolar, na oplátku za předešlé služby. Danny Elfman se kromě komponování zabývá také psaním scénářů, jeden z nich, pod názvem Little Demons, by měl produkovat… kdo jiný než Tim Burton.

V průběhu devadesátých let se Elfmanův osobitý styl začal z  jeho hudby pomalu a nenápadně vytrácet. Bláznivé a často šokující instrumentace byly nahrazeny klasickým zvukem a rozvržením hudebních nástrojů v orchestru, ze skladeb mizí disharmonické prvky a hudební projev se celkově zklidňuje, zjemňuje a získává klasický a umírněný charakter, což je samozřejmě způsobeno i typem filmů, které tato hudba doprovází (Sommersby, Doloros Claibornová, Good Will Hunting a další). Výjimkou je pouze zcela nespoutaný a již výše zmíněný film Mars útočí. U naprosté většiny Elfmanových skladeb této éry je s experimentováním konec – už žádná zběsilá divokost, zuřivé bušení do bubnů a rozverné trylky na hoboj. K těmto postupům se ve svých partiturách vrací od této chvíle již jen sporadicky a pouze v drobných náznacích. S úbytkem energie a živelnosti dochází v jeho hudbě i k postupnému vytrácení originálních nápadů. Je paradoxní, že právě tímto svým, chvílemi až poněkud nudným, zklidněním výrazu a jeho přiblížením k běžné americké filmově-hudební produkci, si Elfman konečně získává přízeň širší hudební kritiky a je opakovaně nominován na Oscara. A je víc než smutné, že právě odklonem od všeho, co jej vždy činilo zvláštním a jedinečným si konečně po letech získává dlouho zasloužený respekt a uznání.

Tak jak se s přibývajícím věkem zklidnil skladatelův hudební styl, tak se postupně zjemňovala i jeho neklidná povaha. Danny Elfman se dva roky před svou padesátkou konečně usadí – v roce 1998 se ožení s herečkou Bridget Fondovou, dcerou herce Petera Fondy a vnučkou rovněž herce a hollywoodské hvězdy Henryho Fondy. V roce 2001 se šťastnému manželskému páru narodí syn Oliver. Spolu s narozením svého syna zřejmě zažil Danny Elfman i příliv nové tvůrčí energie a náhle se stylově vrací zpět na počátek své kariéry. Stalo se to, v co už většina jeho fanoušků ani nedoufala. Snímky Spiderman (2002) a Hulk (2003) se staly mírnou předzvěstí toho, že Elfman se pomalu ale jistě opět stává Elfmanem. Sice tu stále ještě chybí výraznější melodické nápady a také záplava šílených hudebních “podivností ”, ale některým skladbám již nelze upřít výraznější styl, který je důkazem toho, že autorem není žádný hollywoodský vysokokapacitní výrobce filmových hitů a zdatný hudební řemeslník typu Horner nebo Zimmer. Bezbřehá záplava fantazie, čirá radost z tvorby a spousta ztřeštěností jsou hlavním poznávacím znamením až u dvou zatím posledních projektů tvůrčí dvojice Burton – Elfman. Jedná se o hranou komedii Karlík a továrna na čokoládu a především pak animovanou Mrtvou nevěstu (Tim Burton´s Corpse Bride). U Mrtvé nevěsty je sice Burton v titulcích uveden jen jako spolurežisér, spoluscénarista a jeden z producentů, ale i tak nese tento bizarně groteskní příběh s prvky horroru, morytátu a lidové pověsti charakteristické znaky jeho rukopisu. A taneční a zpívané scény, doprovázené Elfmanovou hudbou čerpající inspiraci z židovského folklóru, patří v tomto filmu k tomu nejlepšímu.V obou těchto projektech se nakonec i Burton vrací po několika méně zdařilých pokusech o klasické pojetí filmového vyprávění (Sleepy Hollow, Planeta opic) zpět k tomu, co z něj kdysi učinilo legendu. Navíc je opět v plné formě. A Danny Elfman ? Ten s ním bez problémů drží krok.

Mezi Elfmanovy oblíbené skladatele a hudební vzory vždy patřily takové osobnosti jako Prokofjev, Stravinskij a Bartok, přesto cítí, že výraznější vliv na něj mají především klasičtí Hollywoodští skladatelé např. Bernard Herrmann, Erich Wolfgang Korngold, Miklos Rózsa a Franz Waxman. Ta nejlepší a nejdivočejší hudba Danny Elfmana je charakteristická tím, že v jednotlivých skladbách beze zbytku využívá každou jednotlivou vteřinu, melodii neváhá obohatit o výrazný efekt, čímž vzniká složitá , často až chaotická zvuková směs různých hudebních stylů a netradičně využitých nástrojů. Strhující tempo se ve skladbách neustále a překvapivě vyvíjí a některé melodie jsou tak jedinečně zkomponované a instrumentačně řešené, až lze s trochou nadsázky říci, že po jejich dlouhodobém poslechu hrozí obzvláště vášnivým nadšencům naprosté šílenství a totální závislost. Ručíme za to, že při poslechu jeho nejlepších skladeb (třeba z filmů Pee-Weeho velké dobrodružství, Batman, Beetlejuice, Mars Attack!), nezažijete ani na malou chvíli nudu a pokud chcete patřičně šokovat své maloměšťácké okolí, tak rychle nažhavte své aparatury právě hudbou tohoto prapodivného buřiče a nadaného šílence a pořádně to do sousedů naperte. Odměnou Vám možná bude jen zlostné bušení na stěny vašeho pokoje, případně nějaká ta písemná stížnost za rušení nočního klidu, ale věřte, Elfman za to stojí

Výběr z filmografie                                                                     

Charlotte's Web (2006), Deep Sea 3D (2006), Meet the Robinsons (2006), Charlie and the Chocolate Factory (2005), Corpse Bride (2005), Desperate Housewives (2004), Spider-Man 2 (2004),Big Fish (2003), The Hulk (2003), Chicago (2002), Men in Black II (2002), Red Dragon (2002), Spider-Man (2002), Heartbreakers (2001), Novocaine (2001), Planet of the Apes (2001), Spy Kids (2001), The Family Man (2000), Proof of Life (2000), Anywhere But Here (1999), Instinct (1999), Sleepy Hollow (1999), A Civil Action (1998), Psycho (1998), The Revenant (1998), A Simple Plan (1998), Flubber (1997), Good Will Hunting (1997), Men in Black (1997), Extreme Measures (1996), Freeway (1996), The Frighteners (1996), Mars Attacks! (1996), Mission: Impossible (1996), Dead Presidents (1995), To Die For (1995), Black Beauty (1994), Darkman II: The Return of Durant (1994), Dolores Claiborne (1994), Shrunken Heads (1994), Army of Darkness (1993), Tim Burton's The Nightmare Before Christmas (1993), Sommersby (1993), Batman Returns (1992), Article 99 (1991), Pure Luck (1991), Darkman (1990), Dick Tracy (1990), Edward Scissorhands (1990), The Flash (1990), Nightbreed (1990), Batman (1989), Beetlejuice (1988), Big Top Pee-Wee (1988), Hot to Trot (1988), Midnight Run (1988), Scrooged (1988), Summer School (1987), Back to School (1986), Wisdom (1986), Pee-Wee's Big Adventure (1985), Forbidden Zone (1980).