bregovic.jpg (9731 bytes)

 

Goran Bregovic

 

Pokud existuje v oblasti filmové hudby autor, kterého lze bez dlouhého uvažování označit za přímo ukázkový typ hudební postmoderny, pak je jím bez pochyby právě Goran Bregovic. Při poslechu jeho skladeb absolvujete rychlokurz evropské hudební historie, zakřepčíte si v divokém rytmu cikánských písní, melancholicky se zasníte u rockové balady a nakonec se necháte ohromit andělsky čistými hlasy dětského chóru doprovázeného hudbou ze syntetizátoru. Někdy se vám dokonce stane i to, že vše výše zmíněné vyslechnete v pouhých pěti minutách jedné jediné skladby. Chaos? V podání jiného skladatele možná, ale Goran Bregovic je mistrem v kombinování nezkombinovatelného, důkazem čehož jsou jeho emoční silné skladby vytříbené formy, v nichž žádný z mnoha různorodých prvků kupodivu nikdy nepůsobí rušivě. Bregovic má prostě cit pro mísení zdánlivě nesourodých směsí, což je zřejmě dáno i tím, že žil a vyrůstal v etnicky a kulturně nejbohatším místě současné Evropy. V místě, kde se střetávají hned tři odlišné náboženské kultury – pravoslavná, katolická a muslimská.

Goran Bregovic se narodil 22.3.1950 v bosenském Sarajevu srbské matce a chorvatskému otci. Vyrůstal v Titově komunistické Jugoslávii, která sice byla diktaturou, ale na rozdíl od ostatních komunistických zemí méně izolovanou a cizím vlivům více přístupnou.

Poměrně brzy se tak Goran setkal se západní, “prohnilým” kapitalismem zavánějící rockovou hudbou. Jako profesionál se začal hudbou živit v šestnácti letech hraním po striptýzových barech a na kytaru a basu hrál v několika bezvýznamných lokálních punkových a rockových kapelách – Bestie, Kodex, v undergroundovém triu Mica, Goran a Zoran, ve formaci Jitro a v kapele Bílý knoflík (Bjielo dugme), která byla v Jugoslávii nesmírně populární (jen v letech 1974 až 1989 se prodalo víc jak 15 milionů jejích desek). Právě kapela Bijelo dugme začala jako vůbec první mísit ve svých hitech prvky folklórní hudby s rockem.

V sedmdesátých letech se v jednom z mnoha Sarajevských nočních klubů seznámil s Emirem Kusturicou, tehdy ještě studentem na FAMU v Praze. Trvalo však ještě dlouhá léta, než se přátelství těchto dvou vyjímečných osobností zůročilo. Teprve v okamžiku, kdy Kusturica připravoval svůj třetí film, rozhodl se použít v něm původní hudbu a požádal svého kamaráda o spolupráci.Tak vznikly mimořádně působivé skladby pro film Dům k pověšení, poetickému snímku ze života Romů, pohybujícímu se svým dějem a stylem vyprávění někde mezi cikánskou pohádkou, snem a každodenní realitou cikánského života. Film byl natolik působivým a povedeným pokusem o přiblížení života a kultury tohoto etnika, že za jeho režii získal Kusturica zcela zaslouženě cenu na MFF Cannes v roce 1989. K tomuto úspěchu nepochybně přispěly i skladby Gorana Bregovice, inspirované hudbou balkánských Romů.

Další společný film režisérsko – skladatelské dvojice Kusturica – Bregovic vznikl v USA, kam se oba jmenovaní uchýlili před občanskou válkou, která po pádu komunismu zachvátila oblast bývalé Jugoslávie. Jednalo se o snímek Arizonský sen (1992), v němž hrál např. Johny Depp nebo Faye Dunawayová. Hudba chvílemi opět tepe v divokém rytmu cikánského reggae a chvílemi je zas tíživě melancholická a k nepřežití sentimentální. Směs lidovek a rocku se znovu osvědčila a Kusturica získal za Arizonský sen Stříbrného medvěda na MFF v Berlíně, v roce 1993.

Občanská válka v bývalé Jugoslávii zasáhla do Bregovicova života velmi hluboce. Když přišel o dům, uchýlil se společně s řadou přátel ,včetně Kusturici, do exilu v Paříži, kde s přestávkami žije dodnes. Za první tři roky života v exilu zkomponoval hudbu k více než dvaceti převážně bezvýznamným celovečerním filmům. Z existenčních důvodů tehdy přijal každou nabídku, která přišla. Většinou ani nečetl scénáře, nechal si jen od režiséra vysvětlit, co si představuje za hudbu, sedl k notovému papíru a napsal muziku. Sám Bregovic na toto těžké životní i tvůrčí období nevzpomíná rád, a to i přesto, že se pro něj doba vyhnanství stala nakonec i časem vzniku několika mimořádně zdařilých snímků, na nichž se hudebně podílel. Jedním z těch, které stojí za zmínku je historické filmové drama Patrice Chéreaua Královna Margot (1994) Bregovic opět sáhl po osvědčené metodě kombinace hudby moderní a archaické. Zpěv smíšených sborů, chřestění a ťukání, hlas zvonů, údery do strun, elektronické zvuky, to vše v nenásilné a čistě znějící symbióze dokonale vystihuje dramatickou atmosféru děje tohoto filmu. Hudba je chvílemi až teatrálně přepjatá, jindy až slavnostně elegantní, melancholicky jemná, tíživě depresivní i lehká jak pírko. Stejně jako u soundtracku k Arizonskému snu, pro který získal rockovou star Iggyho Popa, i zde vystupuje pěvecký host z kategorie hvězd – izraelská diva Ofra Haza. A stejně jako u předcházejících filmů, na nichž se Bregovic podílel, nevyhnula se ani Královně Margot mezinárodní ocenění – zvláštní cena poroty na MFF v Cannes 1994 a pět Cézarů – francouzských filmových cen (bohužel ani jeden z nich za hudbu). Prozatím posledním filmem, u něhož se v titulcích objevují společně jména Bregovic a Kusturica je ironicky pojatý protiválečný příběh s názvem Underground (v roce 1995 získal Zlatou palmu na MFF v Cannes). Underground se natáčel v Praze, Budapešti a Bělehradě a jeho náročné natáčení trvalo dva roky. Výsledkem byl devítihodinový film, který musel být samozřejmě na příkaz producentů následně sestříhán do sledovatelné podoby. I tak složil Bregovic pro potřeby filmu více jak šest hodin hudby. Vyčerpávající, plné tvůrčí nasazení bohužel negativně poznamenalo vztah obou přátel a zanechalo stopu i na psychice ostatních členů štábu, kteří se následně rozešli, přestože Underground byl už několikátým filmem v řadě, na němž tato sestava filmařů pracovala. Goran Bregovic však na Underground nezanevřel a dodnes si váží cenné hudební zkušenosti, kterou mu tento snímek poskytl, jelikož měl šanci spolupracovat hned se dvěma cikánskými rodinnými kapelami, profesionálními muzikanty z pohřbů a svateb. S úsměvem rovněž vzpomíná na svou “hereckou” roli v tomto snímku, kdy v jedné scéně běží v čele kapely a hraje na trombon. V Undergroundu se vrátil zpět ke svému původnímu hudebnímu stylu – bláznivě rychlé tempo, řinčivý zvuk žesťů, překvapivé instrumentace, chaos, magie, smutek i ironie. Z každé skladby je cítit vášeň, jižanský temperament i nezlomnou životní sílu ukrytou v srdci těch, kteří musí žít navzdory všemu utrpení, válkám i etnickému násilí v zemi, kterou bezmezně milují.

Bregovicova hudba dnes zní stále častěji nejen z filmového plátna, ale i z koncertních síní celého světa, v nichž Bregovic pořádá živá vystoupení se svou cikánskou kapelou Weddings and funerals band, kterou založil v roce 1995 ( 11.7.2003 vystupoval Bregovic s tímto padesátičleným orchestrem na festivalu Colours of Ostrava).Ve Francii se jeho desky prodávají po statisících, je členem poroty hudebního festivalu v italském San Remu, objevuje se jako host v televizních show i na deskách slavných evropských hvězd, věnuje se produkování desek a je uznávaným sběratelem a znalcem nahrávek z oblasti world music. Dnes už patří Bregovic mezi známé osobnosti hudebního světa, čehož dovede patřičně využít – jeho příjmy dosahují takových hodnot, že se stal zcela nezávislým. To je asi také to nejlepší, co může každého tvůrce potkat. On sám se k dané situaci vyjádřil takto: “Teď už se nemusím starat o svou kariéru, starám se pouze o hudbu”.

Výběr z filmografie                                                                     

Non ho sonno (2001) Jeli jasno prijatelu (2000) 27 Missing Kisses (2000) Tuvalu (1999)The lost son (1999)Maria, figlia del suo figlio (1999)Train de vie (1998)The Serpent`s kiss (1997) Les Mille et une recettes du cuisinier amoureux (1996)Underground (1995) La Reine Margot (1994)Toxic affair (1993)Le Nombril du monde (1993)Mala (1992)Arizona dream(1992)Das Serbische Madchen (1991)Pražský student (1990)Gluvi barut (1990) Čaruga (1990)Kuduz (1989) Dom za vešanje (1989)Nije nego (1978)Leptirov oblak (1977)